ŽELEZNÝ HRAD.

Chtěli jste jej stavět

pořád dál a dál,

půdorys vám pod rukama

pořád rozrůstal.

Pěkně, feudálně,

zámek veliký:

sály, věže, hladomorny,

psinec s pudlíky.

Byl tam taky jeden,

šedivý a něm.

Řekli: Kuš a lež a počkej,

až si zapísknem.

Mnoho manů uvnitř

v zbrani stálo již;

jiným z venku aspoň ruku

přimkla mostní mříž.

Těžko jednou rukou

bít do takých vrat;

ale jednou rukou možno

cihly přidávat.

Lacino se staví.

Roste, roste tak.

Snad vám, páni, neporoste

až tam do oblak?

Zastavte zem celou

kasematami;

báně nebes železnou buď

klenbou nad námi.

Ale, pozor, páni,

kov ten rezaví!

Aby vám to nepadlo kdys

celé na hlavy.

Proč pak začal vrčet

pudl šedavý?

Pro věčnost se přece, páni,

takhle nestaví!

Jinde, jinde roste

oddanost i vzdor:

od srdce lze ozdravěti,

srdcem člověk chor. –