Želibor Jařeně.

„Víru mějž a spolehej se

Na mou lásku slíbenou,

A tak směle ubírej se

Dráhou, sobě zvolenou!

S tebou sloučena, chci Tobě

Berlou být a perutí,

Chci Tě zotaviti v mdlobě,

Když Tě osud zasmutí.“

Toť jsi řekla v blahé chvíli,

Žehnajíc onomu cíli,

Kam již za mladistvých let

Směřoval mé snahy vzlet.

Ano, mnoho vykonati

Jest mi ještě v životě,

Nežli smrť mně bude stláti

Lože k tiché dřímotě.

Vlasť a Musa, ozářeny

Zlatou zory světlostí,

Svatým citem zasnoubeny,

Volají mě k činnosti.

Jaké to na jejích polích,

Na těch požehnaných rolích,

Namáhání žádoucí,

Zplátku v sobě nesoucí!

A pak víra! Netušené

Skutky z ní se zrodily,

Jež o její posvěcené

Moci slavně svědčily.

Lze jí hory přenést, z tlení

Vzkřísit ty, kdo dožili;

Mužové, ted’ oslavení,

Vírou svou se zvěčnili.

Víra již děťátko víže

K milé matce blíž a blíže,

Věčné světlo víry nám

Ojasňuje zření – tam.

Avšak viz, jak Bůh nakládá

S vírou, jižto máme v něj,

Jak ji netlumí – pobádá:

Toho, milá dívko, dbej!

Přírody on ráčil krásnou

Říši kol nás rozvíti,

Kde nám snadno, všudy jasnou

Stopu jeho spatřiti.

Světy v blankytové výši,

Červík dole ve své skrýši,

Všechno Boha zvěstuje,

Pochybnosti zničuje.

Tak i v dějin zatmělosti

Boží lesk se shledává,

Také v jejích zmotanosti

Řiditel se poznává.

Kam by lidstvo, k bludu schylné,

Dávno bylo zabředlo,

Kdyby Boží rámě silné

Zprávu světa nevedlo!

Osudy i jednotlivých,

I národů, mrtvých, živých,

Boha jsoucnost hlásají,

Víru v něj nám vnukají.

Věru, zahradník jak bděle

Pěstuje své kvítečky,

By se vydařily stkvěle

Tyto jeho dítečky:

Tak Bůh víru ošetřuje,

Jež se k němu přiznává;

Nechť pak peklo pohrožuje,

On nám síly dodává:

Bychom nad prach povznešeni

Svedli v mužném zanícení,

Co jen víry sstoupenci

Svedou, nebes milenci.

A jak já jsem dověřoval

Slibu tvého pevnosti,

V mysli na něm vybudoval

Hrady příštích radostí!

Mněl jsem, ježto stejné námi

Bouře plaše zmítaly,

Že jsme k lásce, pohromami

Sestejněni, dozráli.

Ó jak blahé domnívání

Po tak dlouhém postrádání!

Jaká slasť mnou proudila,

Až mi ňádra úžila.

Ráje, jež se ve květnatých

Lučin kráse blýskaly,

Též i v šperku plodů zlatých,

Před mým zrakem zkvétaly.

Jako někdy na mládence,

Svět se na mne usmíval,

Nadějnosti pestré věnce

Po mých stezkách rozsíval.

Proč? Že jsem ti dověřoval,

Svatou v sobě víru choval,

Že má prsa ostrý hrot

Pochyb ještě neubod’.

Vyznávám však teď se v tobě?

Běda, jaká proměna!

Nepodobáš již se sobě!

Ach má čáka zmařena!

Ty’s to, kteráž se mi tiše,

Jak se měsíc září svou

Vkrádá v skalí tmavé skrýše,

Vkradla v duši mrakavou?

Hledím, hledím, zaražen jsa,

Pohlížením pomaten jsa:

Ty to v skutku, ty to jsi?

Pravda-li to, báje-li?

Báje? Ne! Neb jak svým leskem

Iris mračna krásívá:

Takto báje, vládnouc steskem,

Žití trpkosť sladívá.

Ty však pořád bez ustání,

Vnitřnosti mé zbuřuješ,

City v nich, až ke zoufání

Hrozné city, vzbuzuješ.

Plamenem mi hlava hoří,

Zimnice mé údy moří –

Divým vichrem zachvácen,

Potácím se trmácen.

Tento zrak, jenž šípy metá,

Tento úsměv na tvých rtech,

Tento pokyn – veta! veta!

Zatajuje se mi dech.

Ha, ne mně tím, jiným vidná

Znamení se dávají,

Jiným, kteříž – chasa bídná –

Úlisně tě zklamají!

Ochechule, lahodnými

Lákala’s mě zpěvy svými,

By’s pak vlékla umdlého

Do bezední mořského!

Plesej, jásej: víc a více

Ctitelů tě sleduje,

Velebí tvá vábná líce,

Hory, doly slibuje!

Aj, teď budeš volnosť míti,

Srdce-li si bude přát,

Buď jak Circe čarodíti,

Nebo na Armidu hrát!

Ó mé sny, jak byly lhavé,

Falešné ty sliby žžavé!

Zakládej si na ženě,

Zakládáš si na pěně!

Znamenáš-li, jak jich řady

Proti mně se srocují,

Chechty vedouce, mě všady

Vtipy pronásledují?

Ach, a já se nesmím mstíti –

Toť mi osud zakázal,

Jenž na dlouhá léta žití

Okovy mě ovázal.

Tak stál Laokoon, saní

Sevřen – kořisť beze zbrani –

Až zub šelmy veň se vryl,

Čím pak muk svých zproštěn byl.

Myšlénkami zplašen, zděšen,

Jako Litic směsicí,

Bloudím sem tam, nepotěšen

Nejluznější květnicí.

V černém rouše truchlivěti

Zdá se mi chrám přírody;

Hnusno mi, naň pohleděti –

Nikde těchy, lahody!

Sil a tvarů rozvíjení,

Zjevů tiché uvážení,

Vše to již mě neblaží,

Srdce po tom nebaží.

Zase v trudném rozjímání

Ztrávil jsem ach! celou noc;

Zase v lkání, bědování

Probděl jsem ach! dlouhou noc.

Měsíc svítil srdcejemně;

Všechno sladce dřímalo –

Potěšení žádné ke mně,

Žádné nezavítalo.

Kam ach klid se odstěhoval,

Jenž mě jindy oblažoval,

Než mi do prsou se vkrad

Obraz tvůj, pln jarních vnad?

Labyrint domínek, zdání,

Z něhož se mi zavírá

Všude východ, útěk brání,

Vůkol mne se prostírá.

Jiná Sfinx jsouc, hádankami

Činíš mozku příkoří,

Že buď, zmaten úlohami,

Skřehne, neb se rozhoří.

Běda! Jak se stezky kroutí!

Z bludiště jak vyváznouti?

Kéžby Bůh mně síly dal,

Zšílení bych odolal!

Vzhůru! Ještě nezahynu,

Ještě dosti síly mám:

Musy, vlasteneckých činů

Zpomínaje, okřívám.

Drahami, drsnými sice,

Kde však lze mi, postavit

Pomníků si víc a více,

Rozkošno se unavit.

Jim jsem zaslíbil se záhy,

Na ty dál se vydám dráhy:

Musy, vlasti zpomínám,

Ještě dosti síly mám!

Líbí-li se, můžeš hráti

S hošíky a s třeštíky,

A je bodat, dráždit, štváti,

Natropit tak povyky;

Avšak já jsem muž, má milá!

Od hlavy až do paty,

Jehož bolesť nezmoždila

Dosud – muž jsem srdnatý.

S chlapci můžeš, s hošky hráti,

A je bodat, dráždit, štváti,

Leč já v skutku muž jsem, věz,

Jenž – i loučení by snes!

Tvrz mohútná, obehnána

Trojí zdí a bezpečnou

Věží řadou opásána,

Záříc silou statečnou,

Tvrz má víra byla v tebe;

Zakotvena ve skalí,

Sáhala až v modré nebe,

Jako tvrze slavných dní.

Leč ty’s tvrz tu zdrancovala,

Zapálila, ztroskotala,

A co kupa rozvalin

Pohlíží teď do dalin.

Vzhůru! Vzhůru! Rozloučiti

Musíme se, musíme;

Nemožno se nerozjíti,

Ač teď oba slzíme.

Naposled zde mějž mou ruku!

Nehleď již mým srdcem hnout!

Překonal jsem hroznou muku,

Odhodlal se necouvnout.

Musíme se rozloučiti,

Nemožno se nerozjíti.

Rozlučme se bez zloby!

Na shledanou za hroby!