Želislav se zlatou rukou.

Bohuslav, kníže Polanů,

když válčil proti Svatopluku,

jeden prý z jeho hejtmanů

Želislav, ztratil levou ruku.

Děl kníže mu: „Když nepřítel

jak divý tur se rozběh’ na mě,

meč pádný, jímž mne síci chtěl,

tvé zachytilo křepké rámě.

Tím rána šťastně zmařena

ku zhoubné namířené sotě;

Tys při tom pozbyl ramena,

já zdráv jsem zůstal při životě.

Nu rciž, jak se ti odměním

za čin tak mužný, obětavý?“

A Želislav, tím vzpomněním

blahostně vzrušen, skromně praví:

„Já, pane, ztratil ruku jen,

kde mnozí zdraví poztráceli;

já jednal, jak jsem povinen,

a žiju, kdežto jiní mřeli.“

„Tys těla svého lepý tvar

mně v oběť dal u věku jarém;

nuž dovol, bych tvé ruky zmar

podobným aspoň zvážil darem.

Zlatým tě srdcem dařil Bůh,

a myslí mužnou, nebojatou;

já, abych s část svůj splatil dluh,

dám levici ti v odvet – zlatou.“

„Vděk, pane, dar ten přijímám,“

Želislav, dojat, vece živě;

„však jednu na tě prosbu mám.“

a kníže přikýv’ milostivě. –

„Nuž svol, bych rabské osoby,

kde válečným to nelze mlatem,

směl vyvazovat z poroby

té darované ruky zlatem.“

A Želislav z těch jal se dob

své dumy řídit na zajaté;

svobodným stal se mnohý rob

štědrostí oné ruky zlaté.

On domů svážel z dálných cest

žeň svoboděnců přebohatou,

že v šíř i dál pochvalná věst

šla o hejtmanu s rukou zlatou.

Té milé službě léta žil;

kde mohl, vykupoval jaté,

a na jich výkup udrobil

již hodný kus té ruky zlaté.

Tím v rozkoš, jakou z díla měl,

se časem hoře mísit jalo,

když na té zlaté ruce zřel,

jak rok co rok jí ubývalo.

Již napočet’ jich tisíce,

jimž navrácena volnost smavá;

tu došla mu však levice,

a zbyla zas jen ruka pravá.

I bylo žel mu slyšeti,

jak kde kdo snáší jařma muky,

že nemohl mu přispěti,

když nebylo té zlaté ruky.

Však při šlechetném návyce

setrval věčně, světem chodě,

a máchem zbylé pravice

dál klestil cesty ku svobodě.

Když začla mu však chaběti

i pěsť, jíž dosud divy plodil,

tu z vezdejšího zajetí

jej samého Bůh vysvobodil.