ZELNÍKY.

Kdo si sáhne po zelníku,

musí po valašském zvyku

zapět píseň místo díků.

Když nám Pánbůh nadělí,

v dědině je veselí,

každý sobě notuje,

při žatvě jen tancuje.

Když nám Pánbůh nadělí,

na stole se zabělí

chutný chlebík s koláči:

najezte se, sekáči!

Když nám Pánbůh nadělí,

počnou svadby, veselí:

sedlák jenom notuje,

pije, kouří, tancuje.

Naše Káča malá

za muže si vzala

chlapa do povala.

Tak vypadá břízka

nepatrná, nízká,

stojíc u dubiska.

Na rukou ji nosí,

o všecko ji prosí,

v poli za tři kosí.

Za ni hospodaří,

za ni pere, vaří,

kravám píci paří.

V jizbě nenaplije,

piva nevypije,

Káči nenabije.

Káča se jen směje,

šije, trochu pleje,

celý den si pěje.

Češe dlouhé vlasy,

přimhuřuje řasy –

ta má zlaté časy.

Muž jen pro ni shání,

nedá fouknout na ni,

splní každé přání.

Z trhu pentle nosí,

z lesa drozdy, kosy,

kvítí plné rosy.

Ze zahrádky růže –

takového muže

každá přát si může!

Kdo si sáhne po zelníku,

musí po valašském zvyku

zapět píseň místo díků.

Ach, ta moje Apolenka,

ach, to je vám hodná ženka,

zná se vloudit do srdénka.

Noc promarním, přijdu za dne

a jí bručet nenapadne,

v náručí mi sama padne.

Hned mi vaří snídaníčko,

chystá buchtu, teplé mlíčko,

ulíbat si nechá líčko.

Přisedne si ve fěrtošku,

v pantoflíčku bílou nožku:

„Mužíčku, jdi zdřimnout trošku.“

Žádná není taká milá,

každá by se vyvadila,

nejedna by muže bila.

Ach, ta moje, Apolenka,

ach, to je vám hodná ženka,

zná se vloudit do srdénka.

A já zdvíhám skleničku

na zdar svému políčku.

Je tak zlatě úrodné,

rodí vínko lahodné.

Rodí z věku do věku

výživný chléb člověku.

Bez políček, to ví Bůh,

byl bych pohozený pluh,

byl bych opuštěný vor,

jejž odnáší příval z hor.

Zač by celý život stál?

Ale s políčkem jsem král!

Já zas cením nad zlato

svého koně, pantáto.

Na tisíce těžkých klad

odvez, svozí ještě snad.

Když ucítí lesa dech,

frká radostně, má spěch.

Je mu jenom do skoku,

jak by dostal obroku.

V lese pak se lopotí,

utahá a upotí

do úpadu každý den –

ba, mě živí koník jen.

Drůbež je zas naše pýcha –

když se na dvoře to míchá:

husy, kachny, slepice,

jak fazole na ošatce,

mezi nimi kohout vládce,

blaženy jsme nejvíce.

Padá z ruky pšenice,

pojďte sbírat, slepice!

Pojďte, útlá kuřátka,

naplňte si volátka!

Padá z ruky zlatá rež:

kohoutkové, pojďte též,

kačka, huska, kde která;

dokud plná zástěra.

Pojďte, holoubci, i vy,

i vás dlaň má uživí.

Pojďte: kdo si přispíší,

zplna hlad svůj utiší.

Kdo však pozdě přichvátá:

snědí mu to ptáčata.

Hostiteli na zdraví:

ať mu Pánbůh zapraví

účet z dnešní zábavy!

Dělníkovi na zdraví:

mozol jeho krvavý

Bůh ať zhojí, oslaví!

Pijme také na zdraví

krásné naší Moravy:

ať sílí a otaví!

Pijme tomu na zdraví,

kdo nás písní pobaví

jakoukoli, směšnou třeba,

ale živnou jak kus chleba,

aby se v ní obrážela

prostá naše obec celá.

Čeladenský Pavliska

přeorává planiska,

vyorává skaliska.

Prodal by je velmi rád,

nikdo nechce darmo brát –

nejspíš postaví z nich hrad.

Bude-li skal ještě dost,

bude stavět dlouhý most,

co povede na věčnost. –

Zpěvákovi na zdraví!

Tesař Havlík

uťal malík,

když si tesal

z dřeva špalík.

Dotesává

klidně špalík:

vždyť má ještě

jeden malík.

Pavliskovi na zdraví!

Dřízgův Janku,

nesedávej na verpánku:

na verpánku čerti šijou,

potěhem své ženy bijou.

Dřízgův Janku,

nesedávej na verpánku:

na verpánku ďábli klejí,

v hrdlo pálenku si lejí.

Dřízgův Janku,

kopni raděj do verpánku:

na verpánku s vádou nouze

přištipkuje život pouze.

Miturovi na zdraví!

Jede z trhu Slamečka,

veze nová kolečka,

veze na nich opatrně

svoji ženu s kopečka.

Veze ženu Slamečka

jako svátost s kopečka,

převrhl však na hromádce,

rozbil nová kolečka.

Nese domů Slamečka

rozlámaná kolečka,

žena pláče na hromádce,

hrozí pěstí s kopečka.

Doma honem Slamečka

sbíjí, stlouká kolečka,

jede zpátky ku hromádce,

veze ženu s kopečka.

Na jarmarce Slamečka

kupuje jen kolečka,

aby mohl ženu vozit

vzhůru dolů s kopečka.

Řehákovi na zdraví!

Kráčí bába od Korába,*)

přes cestu jí skáče žába.

„Nemůžeš jít z cesty bábě?“ –

„Nemůžeš se vyhnout žábě?“

Dědečkovi na zdraví!

Na obludě jede ďábel.

Kde je,

kde je Podolanský Vrabel? –

Zle je! –

Vrabel pije kořalenku,

zle je!

vyprazdňuje pátou sklenku,

zle je! –

Na obludě jede ďábel.

Kde je?

V náručí mu křičí Vrabel:

Zle je!

Hospodáři na zdraví!

Čeladenský Bražina

obilíčko dožíná,

bude dobrá svačina:

s nožkou nožka kačina.

Bude dobrá večeře:

křídou psaná na dvéře.

Bude dobrá počastná:

neslaná a nemastná.

S platem se též neschvátí:

ať prý Bůh všem zaplatí.

Našim ženkám na zdraví!