Zem se usmívá, nebe mladne; božská

Rákose hovorný, a ty vodo,

Vodo šumná! – utichnětež nyní,

Neboť zpívám o nesmírné lásce! –

Co to letí ze tmavého lesa?

Zelený to sokol? čili orel,

Černý orel v soumraku večerním?

Aj, není to sokol, ani orel,

Ale Kalvod je to, rybák mladý;

Běží přes hory a doly prudce,

Přes hory a doly ku nevěstě. –

A když přijde ku záborské skále,

Z černé díry bystro proti němu

Vyletělo sedmero sov černých.

„Hoj, ty june, june zlatovlasý!

Nechoď v noci po lukách polabských,

Ať nezavedou tě bludná světla!“

Ale neposlechnul bujný Kalvod,

Co mu nočních sov hučelo sedum;

Běží lesinou jelenem prudkým,

Šumným větrem přes vysoké hory,

A vodou se jako ryba brodí. –

A když přijde k prorockému dubu,

Zašumělo jemu husté větví:

„Vrať se domů, june zlatovlasý,

Ať nepotká tebe osud krutý!“

Ale Kalvod, v plápolu milosti

Neposlechna větvic radu svatých,

Chvátal dále po lučině labské,

Aby obejmul svou mladou dívku,

Dřív než slunce z růžna vstane lůžka.

Hučí, hučí hrůzně prudká řeka,

Valíc proudem jedle z černých lesóv:

„Vrať se, vrať se, june zlatovlasý,

Ať vlna tě nezachvátí moje!“

Lekne se tu Kalvod hrůzou jatý.

Zastaví se v prudkém letu mladík,

Na druhou stranu se mutně dívá. –

Aj, na lučině na druhém břehu

Dvě světýlka vidí charpomodrá;

Byly sou to dvě bludičky noční,

On pak myslel, že to z oken světlo.

Podlé břehu pádí junoch rusý,

Podlé břehu hromohlučné řeky,

Najde loďku v rákosu pokojném

A plaví se přes řeku hrůzotnou.

Hučí, hučí smutně kalná řeka,

Píseň hučí nad hrobem mládence.

Plakaly pro něho mladé dívky. –

Praví se, že ne noční bludičky,

Ale modré oči zavedly ho. –

Rákose hovorný! a ty vodo,

Vodo šumná, – požalujtež semnou,

Dozpěval sem píseň o Kalvodu. – –