ZEM ŽÁREM PUKALA...

Zem žárem pukala a rozhněvané nebe

své modré nesmírno nad zemí rozlévalo,

a půda žíznila jak rety okoralé,

na polích obilí chudičké nízko stálo.

A večer za hory když slunce zapadalo,

chlad žáru nezmírnil a utěšivé vání,

zem jakby v horečce neklidně usínala,

a smutné obilí se nezvlnilo ani.

Dech země horký byl a květy usýchaly

u prašných mrouce cest a v žáru polední,

a vody daleko od břehů ustoupily,

jak smutní poutníci šla řada teskných dní.

Šel průvod do polí pod pohněvané nebe,

a člověk modlil se za boží slitování –

Jdou mraky oblohou, déšť nesou ve svém klínu,

nad krajem zmrtvělým se nezastaví ani.