ZEMĚ.

Jak pohřební průvod šli smutní a řekli:

Nešťastná bohyně,

jež kdysi

mužem svým zapuzená

na pustý ostrov ve věčně mlčícím jezeru,

zoufalým bolem navždycky oněměla.

Zděšení, kteří svůj život jak kládu do stráně vlekli,

rtoma bledýma řekli:

Hrozná obryně,

jež, rozpiata od polu k polu v průhledném aetheru,

nehybně visí,

jakoby zkamenělá.

Však z jejího klína, jenž věčně, bez hnutí rodí,

lidé se nazí,

jak mravenci od hnízda zapáleného, úzkostně plazí,

a ona je všechny pojídá zas.

Však vzrušení před ní jak proroci před Bohem klekli

a nadšeně řekli:

Veliký, kamenný most,

jenž v šíleně rozpiatém oblouku

závratnou nad hloubku

pne se.

Z meteorů, jež lesknou se pestře,

jak v poledne duhový motýl, jak na slunci skvost,

radostné zástupy hvězd

jej pomohly stavět umdlené sestře,

když se s ní radostně potkaly u nočních cest.

Podivný most:

Rozkošné tance královských jar

i gigantskou práci staletí s úsměvem nese,

však hrůzou se v samých až základech třese,

když nad ním si bouře tká na stavu svém

k černému šatu blyskavý lem.

Záhadný most,

o který člověk, užaslý cizinec, tajemný host,

pevně opřel svou nohu,

by podoben bohu

hrdě vztýčenou lebí

až k dalnému nebi

odvážně rost

a jednou svou tíží přes nízká zábradlí spad’.

Ti pak, kteří v svém srdci zář sluneční měli,

s úsměvem děli:

Nádherný, všemi barvami hýřící šat,

dobrého Boha nejdražší dar,

jejž dceři své s úsměvem podal, když docela nahá, nesměle

poprve vystoupla z koupele

ohnivých par.

A zbožní, již u lamp svých v modlitbách bděli,

potichu pěli:

krátká pout, kterou za Bohem radostně jdem’.

A prostí pravili: rodící zem’.