ZEMĚ LOPOTY.

O zemi bídné často hovoří k nám hlasy,

bez vroucnosti, jak housle v rozladění.

Jim v úsměch tichý lán i trpce vzrostlé klasy

a člověkovo tuhé s živly zápolení.

Ať jdou se ptáti všech, kdož s hlinou spiati,

tíž země poznali a pravdu smutků jejích:

ti zanotí jim píseň, jež se umí smáti

úsměvem dítěte a mluvit o nadějích.

Je země lopoty přec sladkou paní,

odměňující plodem zápal pracovníků.

Věčně se měnící, je kněžnou milování,

a kouzlo jímavé dá jásotu i vzlyku.

Na luzích jejích prostřed pestrých květů

vždy nejjemnější touha může vyrašiti,

pták samot skrytý, jenž se chystá k letu

azurem mezi hvězdami, jež na cestu mu svítí.

Od rádla únavy se lehký skřivan zvedá,

ukazující dráhu drah, jež vede v nekonečnost.

Vzkazem jar odešlých k nám chodí luna bledá,

a časův obnova nám přislibuje věčnost.