Země lotofagů.

Ó šťastný, šťastný, třikrát šťastný lid,

jenž s květy lotosu jed’ zapomnění

a božský úkoj, svrchovaný klid

a šťastně prospal všední vřavu denní,

a ztratil boje odvahu a cit

a smysl pro bolest a utrpení!

Jej chápat lze i květů jeho div,

leč za ním jíti – nikoliv!

Kdo žíti chce, ten musí bojovat,

dost času potom v hrobě dřímat sladce;

zde třeba vždy o něco shon a chvat

a věčný neklid, neúmorná práce,

dnů šest je všedních, v dlouhý jejich řad

jen jedna neděle a resignace

jest přístav, který na mžik plavci kýv’ –

však zůstati v něm – nikoliv!

Co zapomnít – když zapomnít se nedá?

Co nechvít víc – když věčně touží hruď?

Spát? – Nespí umění a nespí věda,

a duch jest příliš pohyblivá rtuť,

to věčný Ariel a neposeda

i k močálu, jenž hnije, dí: Se vzbuď,

by lotos zjasnil květem stín tvých niv!

Buď lotos – močál nikoliv!

Ať hašišem snů spitý sybarita

se zavře v sebe – duch, ten polyp jest,

stem ramen svých se všeho kolem chytá

od trávky lučin k paprsku až hvězd,

kde jiskra se jen pravdy nové kmitá,

on, zdráv-li, vždy se za ní musí vznést,

jim každá vlna chví i každý vliv,

vše můž’ – jen spáti nikoliv!

A proto líné spáče nenávidí,

jimž blaha přístav tupý poklid jen,

jak v blescích věštec tváře Boha vidí,

duch v boje vřavě vzplá, víc rozrušen.

Chtít, o něco se rvát, je úkol lidí,

ne zvěře prežvýkání, líný sen,

zdar každý děckem vzbouřených je čiv,

tupého klidu nikoliv!

A nejmíň kráse může klid být maskou,

tať věčný osten duší žíznivých,

tať nejvíc bodá nadšením a láskou,

a v tupé smysly hází smolný vích;

trud nestaví ji ani s čela vráskou,

vzplá, zbita stokrát, v nových nadějích,

vše pro ní lze, mřít pozděj nebo dřív,

být lotofagem nikoliv!