ZEMĚ MILOSTNÁ.

Jsem věčná nevěsta a sen můj sterý

mi ruce tisíceré skutkem činí.

Roj libell tančí pro mne nad jezery,

a v šatě jakby jemně štkaném z jíní

čekají víly na mé podvečery.

K mým vodám stromy tajemné se kloní

a slova neznámá jim šepotají,

hlubinou noci vidiny se honí

a bludná světa hasnou a zas’ plají

a hvězdy jako nesmrtelné zvoní.

Po pláních stříbro luny rozlévá se

a na má ňadra padá kaskadami,

a paní noc jde v nejjemnější kráse,

melancholicky projde zahradami,

těla ve stínu a půl má v jase.

Mých lesů kštice větry sčesávají

a diadémem rosa na ně padá,

věkové moje škály stesávají

a z nebeského ohnivého stáda

si meteory v bok můj usedají.

Háv moci s údů mých mi slunce snímá,

jak milenčino roucho rozhaluje

par závoje, v nichž krása moje dřímá,

a ještě ospalou mne omamuje

paprsky, v nichž se láska chví a hřímá.

A jako dívka, která chvíli váhá,

mdlým pohybem chci šat svůj zachytiti.

Však pozdě je. Již zjevuji se nahá

a na mém těle zardělo se kvítí.

Žel, v náruč milence má nejde dráha.

Propastí dalekou jsme odděleni,

jen jeho vášeň kosmem ke mě sálá

a ohněm ve věčnou mne matku mění.

Žní nespočetných krása na mně zrála,

leč bohatství mé vyčerpáno není.

V mých vinohradech zrají vzácná vína,

v mých zahradách plod větve obtěžkává

a v širých polích vyjdou z mého klína

zlatistých klasů moře živá, žhavá,

jichž okraj v obzoru se s nebem spíná.

Hlas dálek volá ke mně: Požehnaná!

Jsem všeho žití nejsvůdnější Eva,

však z ráje lásky dosud nevyhnaná.

Jas nebeský se proudem na mne slévá

a já jím jdu, i smrti odevzdaná.