ZEMĚ SVATÁ.

Ó země svatá, požehnaný kraji!

vzpomínek drahých co jen v sobě tají

nivy tvé tiché, věnce bílých hor.

Dumavých měst tvých táhlé silhouetty

v zeleni oliv jako bílé květy

jitřenkou zvedají se nad obzor!

Přes věky planeš ještě starou slávou,

zapadlé slunce! zář svou usmívavou

v azuru našem lomíš v bílý svit;

nad ději tvými ještě v zamyšlení

jiných my světů nové pokolení

z brodů tvých ždáme žízeň ukojit!

Ó země heroů a bohatýrů,

na štítu svém již nesli v Boha víru,

Jehovy heslo boje do vřavy;

vítězi vždycky, lidu spasitelé,

na skráni pod ranami zkrvavělé

bez lauru pyšného však, bez slávy!

Proroků lůno! vyschlých věčna žízní,

mrskaných touhou jako žhavou trýzní,

pro slávu Boží jdoucích ve zápas;

mluvících hromem v Hospodina jméně,

píšících ohněm na paláců stěně

kletby své svaté zdrcující vzkaz!

V intimních chvílích ve skal tvrdých sklonu

snících sny velké v světle visionů

o slávě Judy, jež se vrátí zpět,

zazáří světu do všech končin jeho

pochodní Boha, světlem Tajemného,

na kmeni Jesse poslední jenž zkvet’.

Kolébko Boží, země požehnaná,

kam Láska věčná Sebou překonána

snesla se ve pokorném toužení;

nad luhy tvými, jezer snivých břehy

dosud se vznáší Jeho zjev pln něhy

za nocí jak hvězd bílé záření.

V šumu tvých zahrad, na boku tvých strání,

hlas jeho dechne jako zvonů doznívání

v dálce kdes ve křížení bludných cest;

v západech slunce, když vše jihne v šeře,

zahalen mlhou zamlklý se béře,

klekaje ve modlitbách u tvých měst.

V bolestné chvíli, když se s kříže lila,

v srdce své tys jak v kalich zachytila

přesvatou jeho krev – dar obětní;

do skal tvých třesoucích se v uděšení

v ňadra jak matky v rukou zalomení

smrtelný zapad’ výkřik poslední.

Ó země požehnaná mezi všemi,

svěcená Boha svého šlépějemi,

ze srdce jeho vláhou prossáta,

Rozkoši srdce! buďtež pozdravena,

předrahá místa, ó dvě sladká jména:

Betlehem – kolébka, vrch smrti –Golgata!