Země touha.

Bujně jih teplý v ňadra keřů dýchá,

a bystřeň z klínu lesa toužně vzdychá

jak dívčí ret,

když hoří zrak a rudě kvetou ústa,

a srdce peruť vzpíná se a vzrůstá

a touží v let.

Větévka květem odívá se holá,

skřivánčí písní země k nebi volá:

„Ó, skloň svůj zor!

Pod tvého slunce líbajícím retem

mých ňader poupata se stanou květem

a kytkou prsa hor.

Slyš, čekám už; mé srdce touhou trne,

až nebe na klín vlaštovky mi shrne,

a jelen zas

po kypré mojí pleci k lesu skočí

a černé hvězdy padnou srnám v oči

a perly v břízy vlas!“