ZEMĚ VÍTĚZŮ

V chlad večera, jak horkou krví politá, se země kouřila

a vůní krve přilákané stíny půlnocí se z lesů plížily:

šly němé hodiny po nesčíslných skrytých bojištích,

zrak do všech hlubin pronikající setmělý slzami;

když náhle nad horami východu se vzňalo jitro tajemné,

jak vysílené země halucinace; magií měsíce

se nepřístupné moře světla pohnulo a z břehů vylilo

a zemi zaplavilo jedním přílivem. Od království

se rozlévalo v království a na dně jeho lesy chvěly se

jak vegetace řas, v tekutém větru harmonických vln,

a města v kletbě usínající se tměla ze hlubin

a věže jejich kathedrál a klášterů a hvězdáren

a vězení. – A když se převalily vlny světelné,

hle, květem modrých plamenů zem po nich hořela,

kapradí tropické se pozdvihlo na kmenech etherných,

sil nesčíslné vodotrysky jiskřící se hvězdami,

a růže, jako vůní víry šumící,

se rozpěnily na hladinách zelených a dlouhé zachvění

životem země letělo, jak procitnutí zraku nového,

a věci na svou minulost a budoucnost se rozpomínaly.

Prameny zapomenuté vykřikly z nitra skal

o nejžhavějších sluncích předvěkých a cestách jeskyněmi křišťálů,

kde kovy magické o příští moci sní,

a zajásaly nadějí o slávě veleřek a oblaků a ledovců

a moří na svých vlnách jitra kolébajících.

Nad zahradami lesy neviditelné se vůní pozdravovaly

a větry vydaly zpět hudbu polibků,

jež po staletí v hloubku žití padaly, jak sémě čistší rozkoše,

již nese v sobě léto národů.

Těm, kteří snesli bdění chvíle té, se duše na rty blížila

a vlna důvěrnosti neznámé je zachvátila jako šílenství:

hlas jejich nejtajemnější se nad zeměmi rozléhal,

a ze sta duší hřměla odpověď na slova nevyslovená,

i cítil každý ve svém zmatení přítomnost tisíců.

Neb v těchto chvílích duše řadily se podle světel svých,

vojsk nesmrtelných přehlídka před zrakem Všudypřítomným,

a každá myšlenka se stala setkáním všech nekonečností.

Jak průhledný byl čas a k oslepnutí vzplál! Jak den,

v němž všechna slunce vesmíru by vyšla najednou

svým světlem dálkou neseslabeným a zahořela nad zemí!

O vroucnost modlitby, jíž omdlévala naděje,

by vstala udivena, jako smrt na prahu nesčíslných životů!

Hle, věků pohnutím, v němž jednou světy potápěly se

v hlubiny světa tohoto, jak trosky fregat obtížených bohatstvím,

když skvoucí vyjely z tajemných přístavů

a bouří, která slove stvořením, se ztroskotávaly –

uprostřed vichřic všemi hlasy bolesti a lásky burácejících,

uprostřed požárů, jež všechny hvězdy v dálku šířily

v noc nekonečností jak samohaše krvavé –

nad mořem metamorfos vlastní vlny pohlcujícím

po celá staletí a přece nenasyceným:

jak korálové ostrovy se ukládala země Vítězů.

A v slavnost půlnocí tvůj prostor chvěl se jemným jiskřením,

jak vojska andělů by letěla jím v ozářených oblacích

od světa k světu nesouce tvá poselství,

a odlesk jejich pancířů ze světel stříbrných se zemí zrcadlil,

až nesčíslní spící z těžkých snů se probouzeli s úsměvem.