ZEMĚ VONÍ.

Ve trávě vysoké jsem ležel pod jabloní

na zemi vyhřáté, a stín mi chladil čelo.

Tu prvně pocítil jsem, kterak země voní

vším, co je živoucí i co už dávno ztlelo.

Jak voní životem i smrtí, jíž se bráním,

a potem prolitým, jejž denně, denně pije,

jak voní šťavami a jarním rozrýváním,

jak voní semeny a mění se a žije.

Pták, moucha, třeslice a jepice z ní vstaly,

i já jsem narozen z teplého její prachu;

vše ona miluje, a nikdo není malý,

byť pouze k západu žil od jitřního nachu.

Ó, země voní, voní... Nehyne nic tady –

a přece kráčí vše vstříc tlení jen a zmaru...

Poslední vichřice, zda hvízdneš někdy lady? –

Chci žít, chci živořit až k Poslednímu Daru!