ZEMĚ

Šumí to větvemi, plnými nasládlé vůně,

o dechu země, která se probudila

s tisíci záchvěvy životů v lůně,

v starosti, aby je do krásy porodila.

Bojí se větru a hrozivých mračen, z nichž temně

bouře se ozývá, bojí se ničivé zkázy,

v tisíci bolestech svíjí se země,

když blesk jí bičuje doly a srázy.

Větvemi stromů ruce své rozpíná,

přívaly potoků v slzách se rozplývá,

hory v šik staví k záchraně údolí,

před zraky blesků v mlhu je zahalí.

V slzách se probouzí, rosou jich omývá

zdeptaná stébla, živá i neživá;

k slunci se modlí o jejich vzkříšení,

k mrakům se modlí o větru ztišení.

V pohodě dne, když pohlédne do dáli,

v sílu se promění, která zas napřímí

všechny, kdo bouři šťastně s ní přestáli.