ZEMĚ.

Čekala, panna touhou zmatená

a nedočkavá slunce na objetí.

Prs, poupě pevné vzrostlých přes noc dětí,

rozpiatá, bujná, smělá ramena.

Jarními stromy, květy, travami

zpívala zpěvy prostých luk a polí

a vše, co ztrátou zrývá a co bolí,

byl cit jí nejasný a neznámý.

A sama vášeň, nevědomý hřích,

a sama lůno, plod když mízou vzkřísí

čeledí, rodů, druhů tvar a rysy,

počala – v slunce mocných objetích.

V objetích slunce, v jarních, modrých dnech

vyssála rozkoš blaženou a krátkou,

všeho, co žije, stala se tak matkou

a v žhavých rodila nás polednech.

A, zrajíc v ženu, k létu, k jeseni

jak vadla, chladla, rubáše nám tkala.

To na mrtvé a rakve uvykala,

smír s láskou majíc ve svém mlčení.