ZEMĚ.

Sta věků kypím, rostu,

uvádám, znovu zraji,

umírám, zas se vzbouzím,

v smrti i životu stejná:

den když se zlatem směje,

noc když krev černou cedí,

z plodností svatých boků

storuký, o stu smyslů

tryská mi, dere se chaos.

Rodím. A v stejnou chvíli

tisíce kopu hrobů,

spita jsem prvním „pít chci!“

spita jsem sledním „žel! žel!“

Šíleně voním, zvoním,

zvoním a voním, leč komu?

Na moje ňadra ruku

maličký klade člověk,

sopečný tepot srdce

pomalým slouchá uchem,

v divokou propast očí

mázdřitým zrakem se dívá.

Stvořenou v lože bohů

k svému mne tiskne klínu.

Polibky jeho zpurně

přijímám – není jiných,

v rovníkové mé tělo

mrazivé jeho mužství

vstupuje. Běda však jemu!

Co chtělo láskou býti,

v divý se mění zápas,

polibkem dusím žhavým

tenoučké jeho nervy,

v jiný svůj život hrozím

včarovat jeho život.

Manželi bledých lící,

běda ti, běda mně, běda!