ZEMĚ.

Jak často, země, jsem se zadumal

nad šumem hvozdů tvých, nad tichem skal,

nad řek tvých slunným tokem,

a vida tvorů tvojich rej a kmit

jsem vsnil se v čas, kdy pouze nummulit

byl jediným tvým okem!

Ó ticho slavné! Skalin strmých řad

kol dumá v polkruhu, ni štěrku pád

o bok jim nezazvoní,

jak vznesly druhdy přísná čela z vod,

ční do kola, jen mračen chorovod

u skrání se jim honí.

Jen vítr křídlem lehkým letí kol,

na úpatí jich ohne trávy stvol,

dál cválá roveň oři;

však v nitru skalním slídu s křemenem

objímá žula tuhým ramenem

a první krystal tvoří.

Leč sotva život překročil tvůj práh,

ó matko, země! ve všech proměnách

juž vzniká, roste, bují,

kdo prošel hloub tvých jezer a kdo sčet,

kam vnikla vlna, kde zkameněl květ

ve knize skalných slují?

Kde stopy vod jsou a kde plamenů?

My nyní v bázni čteme z kamenů,

co kdys v tvé hrudi vřelo,

co z prsou tvojích ssálo žití vzruch,

by pro věk příští spjato ve skal kruh

v nich jako v rakvích mřelo.

Čtem z knihy tvé, čtem stále víc a víc,

a stopy škeblí, raků, lilijic,

toť směr, jímž život plynul.

Tys jeho jiskru vloženou v tvou hruď

v žár vznítila a řekla: zaplaň! buď!

a lávy proud se řinul.

A kapraď sedla na hor útesy,

vše bujelo a brzy pralesy

svou v slunci třásly hlavou;

tu bájné stromy, dvojklanný jich tvar

čněl v závratnou výš, v clonu šedých par

svou míse zeleň tmavou.

A v močálech a lesů zášeři

se hadi svíjeli a ještěři,

slon pozved’ hlavu z rýže,

hroch bahnem bředl, hledaje svůj lup

skřek dutý v dol slal orel, noh a sup

i kondor, vzduchu kníže.

Ó země! každý tvůj pruh, to je list,

kde možno sny tvé minulosti číst

i tvého citu plání,

ba tak jsi plna divných zázraků,

že často bůh sám z hvězdných oblaků

se k tobě spící sklání.

A zřím jej, okem tiché lahody

jak čítá v skalné knize přírody,

v své zrcadlo se dívá...

Zář jeho oka plane, hvězdy jas,

sníh ledovců, toť bílý jeho vlas,

jenž s mračen dolů splývá...