Země.

Já spočíval v trávě slunné hory,

když poledne zlatě táhlo bory

klid nesouc v lůně.

V dáli zmíraly větrů spory

tichým jak vzdechem, a z rudé kory

vanula vůně.

Pode mnou krajina sladce snila,

k nebesům zírala, světlo pila

nadšená žitím.

Tu duše má duši pochopila

dřímavé hmoty, jež se mnou nyla

mrákotným bytím.

Já hluboko v květy nořil čelo

a blahem tak se mi srdce chvělo,

jakoby v strety

milené bytosti letět chtělo,

a mocného cos mě k tomu mělo

v zem tisknout rety.

Šelestem travin a bzučením much

země v tom tiše mi zašeptla v sluch

výčitku jemně:

„Teď miluješ mne, až hvězdný však ruch

vzejde na nebi, zda ještě tvůj duch

vzpomene temně,

jak drahým jest můj kvetoucí luh?

„Pak volati budeš z hloubi svých tuh

k noci o křídla,

by nesla tě z prachu v zářící kruh

luznějších světů neb v měsíčných duh

tajemná zřídla!“

Já pohled’ na lesy, na modrých hor

čnějící čelo, na plující chor

bělavých mraků –

a uchvácen něhou, já na úkor

nadzemských snů, zvolal v šumící bor

se slzou v zraku:

„Ó vzejde doba, kdy budu dlíti

„na prahu hvězd, však vím, že pak zříti

„bude mi sladko

„v stranu, kde fantóm tvůj zeleně svítí,

„a budu toužit a budu nýti –

„po tobě, matko!“