ZEMĚ.

Tak často v dumách vidívám tě, země,

jak básník zřel tě – plnou proměny,

a pohyb všehomíra slyším temně,

sám jsa v tom víru prášek ztracený!

Tak často vmyslívám se v onu dobu,

kdy’s zavířila – koule plynová –

i v čas, kdy spadneš k slunci – svému hrobu,

kdy pád ten naše snahy pochová!

Vím, že jsem nic, a přece s děsnou bázní

vstříc zírám světovému osudu,

až v klokotu a lkání, víru, strázni

vše skončí se. Sám žíti nebudu

tak jako jiní, již se stejně chvěli,

již vzdělanosti nesli korouhve,

a ku konci pak, utýráni celí,

se zamyslili trapně: Nač to vše?!

Jdeš, země, záhubě vstříc! Žádná síla

tě od vytčené dráhy nezvrátí –

a pád tvůj pochová vše naše díla,

a zhouba tvá i lidstvo zachvátí!

Tak zanikneš jak jiné hvězdy kdysi,

tak vychladneš jak jiné planety,

a s tebou básně nadšené a spisy,

vše díla humanity, osvěty!

A dále bude vířit’ slunce zase,

dál půjde Neptun svými kolesy,

a v jiných hvězdách dál se klanět’ kráse

lid bude, a kněz těšit nebesy.

Ta historie světa se tvým pádem

snad ani o poznání nezmění,

a jinde dále budou mříti hladem

a dále budou láskou blaženi...

A zhynou také! Krásný osud světa!

Vše naše cíly, práce, snažení

kdys’ jedním rázem zdrtí zhouba kletá,

a geniové budou pohřbeni!

Ó smutná věčnosti! Vše bude dále

se věčně rodit’, věčně zmírati,

a člověk bude v bohy věřit’ stále,

až s trůnu svrhne je a zatratí!

Vždyť není boha! A přec – před začátkem,

než zhustila se hmota plynová,

než slunce svitlo chaosem a zmatkem,

co bylo zde? jak koule světová

as povstala? Jak vysvětliti všecko?

Jak vzniklo víření a plodný ruch?

Ba musí člověk věřit jako děcko:

jest, byla, bude věčně síla – bůh!