Země.

Po zimním spánku,

jejž v sněhových loktech snila,

probudila se země.

Tisícerými životy se rozrodila

a všemi promluvila ke mně.

Po teskných chvílích,

jež od zimy ještě zbyly,

není již stopy v duši.

Ledy se prolomily,

píseň se ozvala v samotě hluši.

A zní mi v snění...

Fialky jejím chvěním klíčí,

stromy se mízou nalévají,

stráně zdobí se petrklíči,

s břízek závoje vlají...

Modlitba stoupá

k rozmilovanému slunci,

životodárci,

a duše jde s ní.

V oblacích se koupá,

sotva se rozední,

a žhavá láska polední

ženicha slunce a nevěsty země

silou svou mohutnou

promlouvá ke mně.