ZEMĚ.

Zde v údolí už ptačí zmlká hlas

a spí, co květlo,

i stoupám na hory, kde plane jas

a září světlo.

V té výsosti se ztrácí zemský ruch –

ten svět tak malý!

však srdce zdá se růst a kvésti duch –

ba svět mu malý!

Tam plujou růžové a zlaté červánky

jak andělové krásní,

tma modrá v údolí, jen jasná čela hor

bdí u výši a básní.

Hvězd třpytná koruna jim klesá na skráně –

ó velebny jsou hory,

a přece upoutá zem bídná úžeji

ty milující tvory!

Nech každý umlká, jenž učí: „Odumrou

kdys bouře všechněch bolů –

viz vlny modrých hor, jak pod oblakem sní,

a zadívej se dolů!

Tam dole tíž a rmut a bídy věčná šeř,

a hory v jasu, v míru –“

Však ty se odvrátíš, bys směl ji milovat,

tu zem, v muk všechněch víru.

V tom skalním údolí, kde zvoní o kámen

pěn vodních křišťál skvoucí,

a podál chaloupky se krčí drobounké

v své bídě nehynoucí,

v tom snivém zátiší dech vane půvabu

tak po česku k mé duši,

že sláva zemí všech a všeho lidu zpěv

mou lásku nepřehluší.