ZEMĚ.

Zem šírá tonouc v zimní mlze dřímá,

sníh jako rubáš kryje les a nivy,

již s ledem, s vánicemi přišla zima,

a vichr žalm svůj pěje zádumčivý.

Vše zdá se mrtvo; nehnutá tiš jímá

vsi, města – jak by prchl z nich, kdo živý.

Mníš, nad tím krajem Smrt své žezlo třímá,

a, mrtvých stráž, plá s výše měsíc křivý.

Jak hřbitov nesmírný vše zdá se náhle,

kde každý pohas ruch, jenž sluje žití –

leč pod hlínou přec duní vzdechy táhlé.

A jako v snu když hruď se zvedá ženy,

tak pod tím sněhem, který matně svítí,

lkát slyším mroucí, nekonečné steny...