Země.

Muž do továrny chodí po práci

a žena doma, po dvoře i v poli

den jako den se v potu trmácí,

až ruce pálí, pukají a bolí.

Kravičku straku ráno podojí

a potom s dětmi na pole se vydá,

nejmladší v brázdě uspí, ukojí,

dvé starších pak to ubožátko hlídá.

A na kolenou sama po poli

v té hnědé hlíně hrabe, kopá, pleje,

pohlédnout sotva že si dovolí

po dětech zpátky, co se s nimi děje.

A do práce se celá ponoří,

sluneční úpal mučí ji a dusí. – –

Z těch bylinek, jež tady živoří,

rodině celé chleba vyrůst musí!

Jak koroptev se v poli popelí

a zápasí tu s neústupnou hrudou. –

Však jestli pán bůh dobrý nadělí,

před hladem v zimě děti jisty budou.

K té hnědé zemi hloub se nahýbá,

vždy soucitně se dotkne jí a jemně

a div to pole vskutku nelíbá, –

vždyť jejich je ten kousek tvrdé země!

Tři míry jenom, – pole hubené,

však pro ni, ubohou, je celým světem,

a práce-li ji zmahá, vzpomene:

„To patří nám, to patří našim dětem!“

Co krvavého potu vylito

na tyto brázdy, hnědé hrudy vědí.

Však na vlastním přec méně bolí to, –

tu krev i s polem děti aspoň zdědí.

Vždyť jiní také tak se trmácí

a pro cizího, – hůře, nežli ona!

Jí dobře jest, – když zemře při práci,

na vlastní půdě – bohudíky! – skoná!

Skřivánek zpívá nad ní ve výši,

s jásavým zpěvem v oblohu se ztrácí. –

Nezvedne hlavy žena, neslyší,

ji volá pole, vždy ji volá: „K práci!“

V poledne sotva děcko pochová

a mezi větší suchou kůrku dělí

a v robotu se vrací poznova.

Však ztracené té chvílky dlouho želí.

Když konečně se večer přiblíží,

s povzdechem domů děti vede zpátky,

však stokráte se ještě ohlíží.

Je tolik práce a den je tak krátký!

V zapadlé vsi tam dole v údolí

pln děr a ran a stářím už se kloně

je domek jejich. – To však nebolí,

v tom chudém koutku dost je místa pro ně.

Když pomalu se večer sešeří,

u kamen z ticha kroužkem děti sedí,

tu vytratí se matka ze dveří,

až na silnici vyjde, do tmy hledí.

A z tmy se noří temné postavy,

z továrny na noc dělníci se vrací.

Jdou těžkým krokem. Cesta unaví,

když člověk zemdlen celodenní prací.

Pokryti prachem, bledi umdlením

jdou porůznu a sotva pohnou rtoma,

ze starých dýmek pouští čpavý dým

a duchem jistě už jsou napřed doma.

Zde sám a sám jde také její muž, –

hle, poznal ji a z daleka jí kyne.

Poskočí žena, dlaň mu tiskne už

a k boku se mu lichotivě vine.

A doma děti naň se zavěsí,

on s úsměvem se, blažený, k nim shýbá,

mazlíčka potom na klín vezme si

a krmí jej a do vlasů jej líbá.

Až do dna vždy se u nich dojídá –

a po večeři, když si manžel hoví,

o sterých věcech žena povídá.

On mlčí, dýmá, sotva slůvka poví.

V továrně vše je stejno beztoho,

ty stroje se tak jednotvárně točí,

a strhne-li to někdy někoho,

na jeho místo ihned druhý vkročí.

Však doma! ano! Jeník rozpusta

tvář poranil si (však se mu již hojí!)

a Anduličce zoubek vyrůstá

a kravka stůně, jaksi málo dojí – –

Je mnoho příhod stejně velikých,

o kterých jemu vypravovat musí,

a někdy při tom na rtech zahrá smích

a zase jindy žal i slova dusí.

Však vypráví-li žena o poli,

kdy přestati má, nikdy ani neví.

Což pole, pole! Přijď tam kdykoli,

cos nového tam vždycky se ti zjeví!

Tam klíčí, vzchází, roste obili

a vymetá a kvete, zvolna zraje.

Dubnové mrazy řepu spálily

a plevelem teď příliš dusena je.

Však to se zlepší. Trávu vypleje

a deštík vlažný oživí vše znova. –

Tak od jara tu roste naděje –

i pod sněhem ji dobré pole chová.

Na jaro v zimě vzpomínají už

a na podzim a sklizeň myslí z jara.

Jen poslouchá a usmívá se muž, –

vždyť také on se o své pole stará!

O svátcích, když mu práce dovolí, –

(továrna jestli chvílku odpočívá,) –

tu vyjde k němu, hledí po poli,

na každý lístek přátelsky se dívá.

A jestli někdy třeba pomoci,

když dobrou ženu zmahá namáhání,

sám na pole jde kopat za noci

a do továrny odtud za svítání.

A v pošmurných těch stěnách uvězněn,

kde pára syčí a kde hučí stroje,

na ticho polí myslí celý den. –

„Ach, pole, pole! Zlaté pole moje!“ – –

Jedenkrát domů přišel mrzutý,

v den sobotní – a mlčky za stůl sedne,

pokrmy před ním stojí netknuty

a na ženu a děti nepohledne.

Mzdu vydělanou na stůl pohodí

a jednou rukou čelo podepírá.

„Nešťastný, kdo se chudým narodí!“

děl rozhněvaný a pěsť maně svírá.

„Hle, co pán – boháč – platí za práci!

Dnes, vidíš, opět menší mzdu nám dává.

Div člověk víru v boha neztrácí, –

což pro chudého nikde není práva?

Však dovedem si sami pomoci,

bezpráví jednou obrátíme v ruby,

jsme lidé též a žádní otroci!“

a smál se divně, lál a skřípal zuby. – – –

A: „Nepracujem!“ řekli dělníci.

Továrna ztichla, stroje zahálely.

Stál před továrnou zástup hlučící, –

dnes vyslechl tak mnohý výkřik smělý.

A v pokřiku to znělo divokém:

„Nač při vší práci máme mříti hlady?

hoď kladivem, kdo nejsi otrokem,

svět otevřen je a dost díla všady!

Tam na severu, v Němcích, jiná zem,

tam cení práci – a my dělat známe!

Dost zadarmo jsme dřeli. Odejdem

a za sebou tu bídu zanecháme!“

A smějí se: „Ba věru dobrý plán!

My uprchnem’ a bídu nechme doma!“ –

Jen jeden muž tu stojí zadumán

a poslouchá, však nehne ani rtoma.

Když ptali se ho: „Půjdeš s námi přec?

Jdem štěstí hledat!“ ani slova nedí.

„Na lepší práci jdeme, do Němec!“ –

Jen hlavu sklonil a do země hledí.

„Snad budeš přece státi ve slovu?

vem ženu, děti a pojď s námi taky!“ –

Odešel z davu, kráčel k domovu

na duši smutek a na čele mraky.

Za ruku ženu vzal a na pole,

na svoje pole vyšli oba němi.

On bledý byl a roven mrtvole

a klonil se k té hnědé drahé zemi.

Na poli zraje zlaté obilí,

ty plné klasy vlní se a šumí.

Do očí jemu slzy vstoupily,

tvář zakryl si a marně povzdech tlumí.

Po cestě kolem jeho druzi jdou,

vesele, volně, hledat jinde štěstí.

S uzlíkem v ruce, snítku za čapkou,

jen dýmku v ústech a hůl v drsné pěsti.

Nic nevíže jich. Svět je otevřen.

„Pojď s námi, bratře!“ mnohý z nich mu kývá.

Co říci má jim? Usmívá se jen,

tím úsměvem svou velkou bolesť skrývá.

Cos tlačilo jej. Stále níž a níž

se chýlil, klesal, padl posléz na zem

a dusila jej jakás hrozná tíž.

V zem prsty vryl a otřásl se mrazem.

A dobře cítil v okamžiku tom,

že jeho život kotví v této zemi

jak bylina, jak starý pevný strom.

K ní připoutaný kořeny je všemi.

A nelze vyrvat z půdy kořeny. –

„Pojď!“ volá soudruh, „budem jinde šťastni!“ –

„Však komu tady –“ dí on stísněný,

„nechati měl bych svoje pole vlastní?“

„Vstaň! otročit chceš tady ještě dál?

V cizině lépe! prchnem bídě holé!“ –

Vstal, vykročil a zase němý stál, –

to v cestě leželo mu – jeho pole.

A volali naň: „Hleďte otroka!

Je zrádce bídný! Nedbá svého slova!“

On zaťal zuby, vzdychl z hluboka

a na tu vyschlou hlínu padl znova.

A políbil ji s pláčem, – tvrdou zem.

Pak zarděl se a ohledl se plaše.

„Prokletá země!“ vykřik. – S úsměvem

mu řekla žena: „Ale přec je naše!“