Země.

Má tolik vnady k nám,

leč krás těch veškero nás vymršťuje výš,

nás žene nad sebe, odkud se rozhlaholí,

co velmi těšilo, co ještě trochu bolí

a co nás rmutného nechalo s bohem již.

Je děvče rozkošné, když tone v zeleni,

co jaro přineslo, a mezi májemi,

jež vesna vyhřála v květy na ňadrech svých.

Byla-li plamenná, ve dnešní okamih

je ze všech tanečnic nejkrasší stvoření.

Ať nic se nebojíme,

že jeseň přikvapí; až bude starší žena,

s ní bude milo zas, když pohádky své najde.

Tu my se více k sobě přitulíme

a chvíle bude krátká, vyprošená.