ZEMI.

Ó prachu drobounký, jemný, ó země,

ty vlídná Rodičko, sladká Máti:

cit dítěte budí se ve mně,

tě pojmout v náruč a celovati!

Vše z tebe vytrysklo: tisíce rodů,

svá čela dumavá hory zdvihly,

hle, řečištím za mléko vodu

dal prs tvůj úrodou nevystihlý.

S tvých ňader závojem oblaky vzlétly,

tam nebem plovouce rozčeřeným

hned andělů zástup jak světlý,

hned s křídlem do bouře potopeným.

A lesy zástup jak oděnců vstaly,

svá věčná tajemství šeptajíce,

svou patou se boříce v skály

a k výškám etherným kývajíce.

Ty květy rovin a úrodné nivy

a stébla se zrny na své hlavě

jak v koši dar nesouce tklivý,

jejž složí před námi usmívavě.

Ty zvířat Rodičko, z tebe jež žijí,

jež klín tvůj den i noc štědře hostí;

ó cítím, svůj život že piji

z tvých útrob, dítě tvé, kost tvých kostí.

Co v tebe, Rodičko, přejde, zas vstává

vždy k žití novému obrozeno;

tvým tělem to proudí jak láva,

ta výheň zlá, jež má „Život“ jméno.

Ó prachu drobounký, jemný, ó země,

má vlídná Rodičko, sladká Máti,

když popel můj přijmeš, ó vem mě

a nenuť – k životu znovu vstáti.