Zemi.

Má planeto, jež jsi mne zrodila,

ty hvězdo, která kroužíš nesměrnem,

má matko! zemi! hvězdo vznešená!

Jak často snil jsem o tvém stvoření,

jak často snil jsem o tvém účelu,

jak často snil jsem o tvém poslání!

Myšlénko božská, písni věčnosti,

živící lidi mlékem ňader svých,

jež zvedají se v bouřném nadšení.

Veliká matko řek a pohoří,

bohyně, slávo lidských životů,

jež chováš ve svém klíně mateřském.

Ó, moje srdce, viz, jak dokořán

je otevřeno tvojim paprskům:

Ó, ustrň se a vejdi do něho!

Zažehni barvy, světla, nádhery,

jež dřímou v něm od světa stvoření,

učiň je velkým, krásným, bohatým.

Slyš, kterak každý keř tě velebí,

slyš, svoje dítě, tebou nadšené:

Má matko, zemi, hvězdo vznešená!