Zemník.

Zmozolení smečkou běd a trudů,

v dole zlatou dobývali rudu,

kdože tuší, půlnoc-li či ráno?

Po skrovničku žuly nakopáno...

„Zemníku, pomoz!“

Dřív než špičák znovu k zemi pade,

na ramena kdos jim ruce klade,

Zemník je to, dlouhovousý, šedý:

„Volali jste, co mi chcete tedy?“

„Zemníku, pomoz!“

Pomohu vám! Zde na tomto místě,

oslík ukryt zlatorudný jistě,

dobuďte ho, z boku berte zdárně,

nikdy z hlavy, sic voláte marně:

„Zemníku, pomoz!“

Vy až dokopáte, synům sdělte,

já co radil, výstrahou jim velte,

ať se z hlavy kopat neodváží;

marno volat, když se půda sváží:

„Zemníku, pomoz!“

Zmizel Zemník. V práci oba muži

zmozolené ruce znovu tuží:

špičák jiskří, skála odpadává,

oslík hlavou viděti se dává...

Zemníku, pomoz!

Rychleji než dříve běží práce,

odhodili špičák, sáhli k páce;

odvalen je žuly balvan dvojí –

jako vyloupnut tu oslík stojí...

Zemníku, pomoz!

Štíhlé nohy, ukloněná hlava,

bok, i šíje zlatem prokvětavá;

nedbá horník hlavy, kope strany,

poslušen je chuďas zbědovaný...

Zemníku, pomoz!

Důl těch obou nad všecky byl důly,

pilně dobývali – dětem k vůli,

ač kopali plných deset roků,

neubylo z oslíkových boků. –

Zemníku, pomoz!

Život lidský bystrým prchá letem –

před svou smrtí pověděli dětem,

Zemníkovým slovem synům praví:

„Kopejte jen z boků, nikdy z hlavy

Zemníku, pomoz!“

Starší syn však pustil mimo sebe:

„Těžme z toho, čeho přálo nebe,

zlata z boku přibývá jen drobně,

viz, zde hlava má ho dvojnásobně...

Zemníku pomoz!

Chutě do ní, do šíje a plece!“ –

„Snad abychom nečinili přece,

kdo ví, co je v oné hlavy skrytě?“

„Lepší kov je, věz a nebuď dítě!

Zemníku, pomoz!

Sám se chopím práce, jež tě kruší!“

A již v hlavu oslíkovu buší:

„Ej, ta bude asi kovem sytá,

viz, květ zlatý na vše strany lítá,

Zemníku, pomoz!“

Nechce povolit však hlava tuhá.

„Učiň také!“ nutí kovkop druha;

„šíj se trhá, z trhliny to svítí;

víc než dřív dnes zlata budem míti...

Zemníku, pomoz!“

Ruka ruku, rána ránu stíhá,

špičák jenjen ve vzduchu se míhá:

„Kopej, tuž se, sáhni hloubej k důli...

a již hlava k nohám se jim kulí.

Zemníku, pomoz!

Však – ó běda, přenešťastná shoda!

Z hrdla proudem živá teče voda;

nelze jinak udolati toku –

důl se plní ke kotníkům – k boku –

Zemníku, pomoz!

Hrozno! Běda činu mysli prosté!

stále voda roní se a roste...

Rychle výš!... I tam už plny štoly –

voda kypí, voda nepovolí:

Zemníku, pomoz!

Důl se hroutí, kovkopové trnou,

všecko marno, vody výš se hrnou;

želí skutku horníci a smutí

zatopených skalin na visuti:

Zemníku, pomoz!

Vírně velký vody val se valí,

podmleta je visuť na úskalí,

a než uplynula noci půle,

mrtvi plavou v zatopeném důle –

Zemníku, pomoz!