Zemřelé.

Jak holubiných křídel jemné vání

či jako dávný, tajeplný sen

v tvou duši padlo první milování –

ten jemný po májové noci den.

Dvě bledé, mlčelivé přítelkyně

u srdce tvého, jak jsi sladce spíc

ve zkvetlých růží vonném spala klíně

se sešly, sklonily nad bledou líc.

Toť Láska se Smrtí – a Bůh se díval,

tři andělé jak v ráj se blížili,

co máj měl ptáků, každý k tomu zpíval,

a všecky květy hned se rozvily.

Děl Bůh: „Já nepromarniv květy chudé

kol hlavy trny dal jsem sobě svít,

by měla, ve rakvi až dřímat bude,

čím matka její čelo ověnčit.

A v ráji v stříbrnou bych její číši

med sladký, vonný věčně vlévat směl,

na dřevě hanby, ve mrákotné výši

jsem krutou žízeň žlučí zaháněl.“

Já věřím, hledě v její bledé čelo,

že bůh se za ni obětoval rád,

že v tváři její nebe zapomnělo

svůj úsměv – nevinný a plný vnad.