ZEMŘELI, KRÁSNI ZŮSTALI.

Zde láska smutná zesnula ve hrobce vodní hlubiny,

zlomených srdcí dvojice v tůň ticha němou klesla,

trav šeptem doprovázena rozšuměním dubiny,

modlitbou luny bloudící, jež nad hroby se vznesla.

Jdou stíny hebké po vodě jak pocel oblak vzdálených,

háv temný chodců tajemných a svědkův umírání.

Je chmurnou písní pohřební pád listů krví zbarvených,

zaštkání větrů podzimních kdes’ v osiřelé pláni.

Zemřeli, krásni zůstali. Ó nemusíte pro ně lkáť!

Kdo krásně umí zemříti, ten probudí se zase.

Je umírať jste viděli?... Jich skon byl meteoru pád,

pád hvězdy, touhou hořící, jež s nebe utrhla se.

Lze ve vzpomínkách pouze sníť o srdcí velkém vznícení,

o touze, vzkvetlé nejvýše, jež ukojení hledá,

o číši smrti omamné, když vadnem’ nenasyceni

a ruka naše umdlená ji ke rtům zvolna zvedá.

Lze ve vzpomínkách tiše sníť o smrti, jisté milosti,

jež z křižovatek bludných drah nás posléz vysvobodí,

v kouzlu hrozné nevěsty, o změně v nové bytosti,

v pohrouzení v hlubiny i se zemí, jak s lodí.

A jako láska zesnula ve vlnách lesní hlubiny,

tak chceme kdysi zemříti za hvězd a luny plání,

za podzimního vzdechu trav a šepotání dubiny

v milování, tesknotě i smrti – – zmrtvýchvstání...