ZEMRU...

A zemru po letech za smutné noci mračné,

vším dávno unaven, po klidu prahna jen!

Mé tělo rozkládat se zvolna v zemi začne,

to v rakvi dubové, kam budu položen!

Ó, země! Matičko! Jak miloval jsem tebe,

když z jara začalo vše pučeti a kvést,

a hlohy na stráních když rozkvetly, a nebe

za nocí měsíčních když bylo plno hvězd!

Já tebe miloval, když vyprahla jsi žárem,

když vyschla koryta tvých malých, horských řek,

když léto střídalo se s čistým, vonným Jarem,

vzduch bzučel mouchami a písní kobylek.

Já tebe miloval, když melouny už zrály,

já chodil nejraděj do snivých lesů tvých – –

Ach, noci podzimní, kdy štěkali psi v dáli,

ach, noci blouznivé, než napad’ prvý sníh!...

Však začnu, matičko, v tvém teplém klínu tlíti,

v prach rychle rozkládat se, černati a schnout,

má duše vyhaslá už více neucítí

ni teskných vzpomínek, ni tíhy všedních pout!

Ach, dole pod zemí, hluboko v tobě dole,

ač nikdy nevnikne tam zářících dnů svit,

snad přece uslyším, až někdy skřivan z pole

na hrob můj zabloudí, jej travou šelestit!

Snad přece pronikne rozmoklé vrstvy země

zpěv ptáků podjarních a bzukot zlatých much!

A jehněd padání a zvadlých listí jemně

snad přece rozvlní pak hnijící můj sluch!

Tak budu dřímati za kolébání lodyh

pod travou zrosenou, až smrť mi zavře zrak,

zpěv pohřbů v sousedství, bych v samotě si oddych’,

jen někdy uslyším už zcela kliden pak!

Však záchvěv podjarní, jenž ploditi chce, krátký

a sladce plamenný, jímž býval jsem vždy jat,

strom jistě ucítí, když vezme ze mne látky

a květy vonící se bude zachvívat! – –