Žeň Boží.

Políčko stkví se ve zlatě,

plným se vlní klasem,

a k žatvě hojné přivolá

Pán žence mocným hlasem.

V políčku dozrál bujný klas,

na zrno požehnaný –

než vzešla spolu koukol zlá,

i vzrostl klásek planý.

Sežali ženci obilí,

lesklými žali srpy,

a k zemi padla koukol též,

klas planý, modré chrpy.

Obilí kladou do stodol,

děkují za dar Boží,

však smeť, již nasel nepřítel,

do ohně k palbě vloží.

Země též Božím polem jest,

semenem lidstvo zve se;

v den soudný Pán Bůh nad všemi

soud přísný jistě vznese.

Přivedou ženci – andělé

ctnostné tam v nebes kraje,

a duše hříšné uvrhnou,

kde oheň věčný plaje.

Srdce-li tvé se v ctnostech stkví,

klasem jsi blahoplodným,

však hříchem-li se poskvrní,

jsi jenom býlím škodným.

Semenem Božím, dítko, jsi –

plným máš klasem býti,

bys mohlo věčnou odměnu

tam v rajské vlasti vzíti.