ŽEŇ METODĚJOVA

O svatý červenec, v němž ke žni kraj se bělá!

A jako hospodář s radostnou starostí

za jitra vychází, by shlédl pole celá,

by obezřel, co jeho ziskem jest a ctí:

Tak dnes Metoděj zří s Velehradu nebe

na líchu, již těžce zorával a sil;

toužným okem hledá, Moravo, dnes tebe,

co mu za vší práci lán tvůj urodil.

Metoději, otče, hle, jak se ti vlní

požehnáním Božím lány rozsáhlé!

Každý klas je těžkým, bílým zrnem plný,

třebas zvenčí byly slunkem osmahlé –

Metoději, otče, viz své pole vděčné,

úsměvem ať vlídným zasvitne ti tvář:

hle, zde vonné ještě, hebké tak a mléčné –

to je naše mladá, již však slibná jař –

a tam ozimy zas, pod žernov už tvrdé,

(ó, ty přestály již kruté zimy čas!) –

Metoději, otče, viz své pole hrdé,

a za setbu svoji, otče, uznej nás!

Dobrořečme Pánu! zní to pod oblohou.

Nezahyne národ, žní tou může žít!

A Tvé velekněžské ruce odtud mohou

dnes i pro oltář si obětní chléb vzít.

Dobrořečme Pánu! A ten koukol rudý,

kterého nám nasel vrah do našich lích

tehdy, když jsme spali – ó, ten ovšem trudí.

Vztahují se po něm ruce maličkých,

vztahují se po něm v dětinské své tužbě,

mnohá krásná ouvrať pro něj zdupána –

My dnes nesoudíme! Božích soudů službě

svěřeno je naše pole od Pána.

Jemu dobrořečme! Andělů dlaň bdělá

sebere snad zase v snopky plevel zlou,

aby semínka svá černá neházela

v bezelstnou tu půdu, pro vše úrodnou.

Dnes my nesoudíme. Dnes tím našim lánem

šeptá jen a šumí Ducha vanutí.

Zatím té své setbě vypros před svým Pánem,

ať si zdravím svým i místo vynutí!