Žeň písni.

Den chmurný často smavou píseň nese

a vyzlacený často líně vyzní.

Nuž, jak chce ať to chodí bohů přízní,

vždy nezní zpěvem všecka hnízda v lese.

A často duše vstříc se dojmům třese,

stesk hlodá ji a zoufalost ji trýzní

a po vší žatvě nad pár klásků sklizní

se usmívá jak po bouři luh v plese.

A jindy napadá jí květů sprcha

v klín v sladkém far niente nevolána,

kdy v ouško dívčí splývá zpověď lásky.

Na štěstí svět že všecko stejně zdrchá

a břečka jemu chutná líp než manna

a na perly zří jako na oblázky.