ŽEŇ.

Otevřete duše, hlubiny nitra.

rozhořela se Slunce na vrších;

tajemná Slunce, tajemná Jitra

srdcí v nich.

Mystická setba Rozsévačova

padá a klíčí, tryskne ve klasy;

stříbrné stéblo v tisících chová

zrna si.

Vyjděte vstříc Mu, prostřete duše,

neviditelné líchy bolestí;

setba ať padá v nadějné tuše

do prsti.

K výsostem vzroste do věků světa!

V zatmění slunce bílí Ženci jdou,

na vozích žhavých úrodu Léta

odvezou.