ŽEŇ.

Žeň kvetla bohatá, jak zlato klasy svítí,

však bouř se přihnala, s ní vichr, krupobití.

Kde niva jásala vstříc nebi plná vnad,

poušť, zkáza, neštěstí teď zeje odevšad.

A přišel hospodář: měl hořkou slzu v oku,

když zřel, že zmařeno, co dal trud těžký roku.

Však dlouho neváhal – on chopil rádlo zas,

v zem zasadil a děl: – Je k nové setbě čas!