ŽENA A KNĚZ.

Já vídala tě státi v chrámu Páně

na místě božím. Na tvé bílé skráně

lesk slunce barevnými okny padal,

dým kadidla kol tebe oblak spřádal,

a když tvá bílá ruka monstranc vznesla

a celá obec na kolena klesla –

tys jediný stál sotva skloniv hlavy,

– ne sluha boží – Bůh sám v záři slávy!

Tak byls mi vším, a já ti dala všecko,

svou krásu, mladost – pod srdcem mám děcko,

od tebe dítě. A můj panovníku,

můj králi jasný, kdybys v okamžiku

mé hrdlo stisk a smrt mi toužil dáti,

i za ten konec já bych žehnala ti

posledním dechem! Ustaň, hřešíš, ženo,

a hříchem jsi, jak církví pověděno!

A odstup od mne! Snad k mé prosbě žhoucí

prominout ráčí Soudce Všemohoucí

hřešení s tebou! Snad mé bídné tělo,

jež odolat tvým léčkám neumělo,

neztrestá plamen horoucího pekla!

Já bičoval se, moje lítost tekla

slz proudy z duše – viděla to zjista

Marie Panna, jediná z žen čistá

a poví Synu to a přimluví se...

Nádobo hříchů, ve tvých očích chví se

zas žádost hříchu? Pane na nebesku,

proč nedáš nyní sjeti svému blesku

a nesežehneš osidla ta ďábla?

Mdlá duše má je vůle pooslábla –

Maria Panno, přispěj v pokušení!

Mě biješ slovy – v těch však hrůzy není,

mě odstrčíš – já vím, že přijdeš ke mně,

mně zlořečíš – já pohladím tě jemně,

já vím, že Bůh si cele tebe žádá,

však já tě mám jen tím víc ráda, ráda!

Ó Panno čistá!... Můj jsi... Milovaný...

Ó Synu Boží, pro své svaté rány

ty odpusť všecko!... Vím, že ďábel pase

po duši mojí – ta teď klesla zase – –

Však proč tvá prozřetelnost, Bože věčný,

nám strojí léček řetěz nekonečný –

proč stvořils ženu!? Sladký! Milovaný!

Osidlo pekel, tvore proklínaný,

apage! Odstup! Proto ráj je rájem,

že sami půjdem nebeským tím krajem,

my muži sami! A co zůstane nám?

Což bude ráj snad navždy zavřen ženám?

Jen těm, kdož duši mají, vstup tam sluší,

a to jsou muži – Žena nemá duši?

Ne. Nemá. Žena nikdy neměla jí.

Jen Svatá Panna jediná je v ráji

se svojí duší. Učí Církev Svatá

a Svatých Otců řada světlem vzňatá,

že nemá žena duši. Snad tím zlomil

Bůh vševidoucí nějaký svůj omyl,

jenž vplížil se mu v dílo při stvoření.

Chceš beze mne být, moje potěšení?

A dovedeš tak? Já bych nedovedla...

Já šla bych s tebou, byť tvá cesta vedla

i k pekla branám. Nemožnosti, ženo,

kněz Páně jsem, mé témě posvěceno.

Chci v ráj tvůj tedy. Stát tam někde v koutě,

už šťastna, když jen oči zahlednou tě –

pros Pána o to! Marno. Nemáš duše.

Jak rostlina, jak kámen žiješ hluše,

a proto ďábel, bezvolnou tě vida,

své sítě spřádá a z nich povyhlídá

po obětech – v tvé oči, k lícím, retu,

k tvým ňadrům, bokům zatkne nitky v letu,

jen letmo, jako přibity však drží,

síť splete pak – a čeká dole, v strži,

jež prokletím nám je a pekel branou,

neřestí studnou, hnisající ranou –

ty nemáš duši, proto všecko to je.

Přec půjdu s tebou, vždyť jsem tvoje, tvoje!

Nadarmo. Není možno. Dej mi duši!

Slyš, pros mi o ni! Odpírati sluší

zlým pokušením: Nemohu jí dáti

a kdybych moh – tím víc chci odpírati.

Ó dej mi duši! Netoužím v ráj jíti,

jen s tebou, s tebou, milený, chci býti

po smrti všude! Všechno lhostejno mi,

ať v pekle, v ráji, či na této zemi,

já najdu tě a nic mě neomýlí –

jen duši vymodli mi, drahý, milý!

Apage, ženo! Dej mi duši! K čemu?

Tvůj pláč je marný, stvořena jsi k zlému,

zlem žiješ. Padniž v tmu a do němoty!

Všech hříchů pramen, džbán jsi nečistoty,

osidlo ďábla, bodec škorpiona.

Nevejdeš nikdy v rajská sídla ona –

a dobře tak. Vždyť Satan ostražitě

moh vpašovat by tebou tam své sítě

a ráj by stal se hnízdem nepravostí,

peleší hříchů, pozdní zoufalosti,

údolím hoře, jak je země klatá,

kde vládneš ty, ó ženo jedovatá!

Jak vábně ti to rozhorlení sluší!

Ty nechceš opravdu mi dáti duši?

Ty zlý a krásný můj, můj milovaný –

Apage, ďáble! Pro Kristovy rány!

Marie Panno, duše moje padá

v ďábelské léčky – Můj jsi! Mám tě ráda!

Ať zkusí nyní ráj a všichni svatí

od mého těla tebe odervati!...