ŽENA HUSITKA.

Strach s hrůzou rozběhly se po Čechách,

krev obarvila každou v zemi řeku,

drak pomsty v šíř i dálku drápy vztáh’,

když mečem stínány jsou hlavy reků

a na železné dány věže hřeby,

snad, by spíš byly vyslyšeny v nebi.

Co míti chtěl, to dostal dobrodruh,

vše: hrady, tvrze, města, dvorce, vesky,

hvozd horský vykácen byl, zdusán luh;

mělť navždy vyhlazen být národ český,

i do skalnatých po okolí skrýší

se mocí kati vtírali a mniši.

Ty vodil Michna, udavačů král,

jenž s Jezovity, předstíraje lásku,

kde kosým okem shlédl co, vše bral,

kde mohl, dukáty bral do opasku

i jeho černí druzi, chtíčem hnáni,

co skvostem bylo, skryli ve sutani.

Však nad vše skvosty, ač jich bylo dost,

byl černým otcům poklad panských dětí,

ten, odpraveným rekům za milost –

vždyť heslem jim, že účel činy světí –

kde mohli sbírali a brali mocí

a v klášterů svých zamykali noci.

Zde od víry dřív předků zabitých,

již nechať zjevně padli nebo skrytě,

je vylákali medem řečí svých

i pekla strašáky v své tuhé sítě

a zbavíce je k rodné vlasti citu

lstně oblekli je černých do habitů.

A „kacířům“ je vyučili klít,

byť vlastní třebas rodiče to byli,

ni rodná jména nesměli juž mít,

jež šmahem přeměníce zohyzdili,

až děti rekův, rodů klenot drahý,

své vlastní země stávaly se vrahy. –

Do tvrze Popovické Chlumu blíž

vnik’ Michna s dragouny a dvěma mnichy,

kde žena Čejkova si našla skrýš,

když dobyt Písek vražd hroznými hříchy

a Čejka, těžce zraněn, na Brlohu

svou duši odporučil Pánu Bohu.

Zde synka pohrobka v svůj skryla klín,

ač nevyvázla s lože v těžké době

a na smrt též ji volal Hospodin;

mdle, s žalem pohlížela na své robě,

jež chudičko, všech zbaveno jsouc statků

nic nemělo než ubohou svou matku.

Zřel Michna na chorou a zlostně děl:

„Byl rebelem tvůj muž a soud nám káže,

že císařovo vše je, co kdy měl...

a kde je on? Ať odvedou jej stráže!

a spálí zbytek statku: tuto vísku!“

A ona řekla: „Pochován je v Písku.

Za svou se víru bil a poklad práv,

píď země každou kropil žhavou krví,

roj vrahů strnul, kam svým mečem máv’,

blesk dvojí sjížděl v lotry z podobrví,

až v srdce střelen pad a skonal spíše,

než ubita je dráby česká říše.

Kde pad, tam leží! S námi jeho duch

sem uchýlil se; víte vše teď, jděte

a neprzněte prostičký náš luh,

v němž řídké zrno pro dítě mé seté,

jež až mi vzroste z vašich útrap, bděle

na reka vychovám a na mstitele!“

Máv’ Michna pěstí, ušklíb’ se a děl:

„No, zbožní otcové, teď rcete směle,

zda choré matce svěřiti bych měl

to dítko zde, či církvi Spasitele,

jež obracet je k Bohu bude denně;

zda soucit káže nechat je té ženě?

Vždyť těžce churaví, z půl mrtva jest,

ba šílí, dnes snad Bůh ji útrap zhostí,

ten před Pánem zlý hřích bych nemoh’ nést,

zde nechat jí to dítě bez lítosti

a odejít, by zítra snad šlo za ní?

Ne, vaše buď, váš zbožný řád je chrání.

Je Bohu vychovejte – krut je čas –

a císaři a zdárným členem sobě,

ať rodičům svým modlitbami zas

smír, milost vyprosí v zlé soudu době,

až sevře Bůh zem českou krví sytou; –

ať synek kacířův jest Jezovitou.“

A po dítěti sahá s mnichem mnich,

leč chorá matka ruce jejich sráží,

hněv z očí srší jí i z čela rýh;

své dítě něžně do svých bere paží,

je k srdci přivíjí a slzou máčí –

a Michna s mnichy šklebí se a mračí.

„Jak! Synka útlého, mé vše, co mám,

mi chcete vzít a zhubiti jej mocí?

já sama – sama si jej vychovám,

by podoben byl otce svého otci,

jenž husitou byl stříbrojasné kštice

a podepsal list stížný do Kostnice.

Pryč, kliďte se, já nedám dítě vám,

nechť chvíle té bych zahynouti měla;

o spásu jeho duše starost mám,

ne o zdar ztepilého jenom těla,

jímž lstiví tovaryši Ježíšovi

v past vilné ženy chytáte a vdovy.

Vy z ňader byste náš mu vzali cit,

z úst naši řeč a českou duši naši;

vy týrat byste učili jej lid

a pověře, jíž slaboši se straší

a všemu zlu, jež řád váš na nás páchá,

až z anděla by přešel na raracha.

Já nedám synka do liščích vám pout,

spíš učiním, jak rozum je mi rádcem;

líp bez vás ubožákem zahynout,

než s vámi bohatým být zemězrádcem,

jímž byste nemluvně mé odchovali;

já nedám je, nechť byste hned mě sťali!

Pryč, nedám dítě!“ – „Dáš je, musíš dát,“

pln hněvu Michna rozkaceně velí,

„smrt v patách ti, co má se s hoškem stát,

má zhynout snad? Pryč s ohledy a žely,

dost! Násilím a bez váhání hbitě

to, bratří Krista, vezmete si dítě!“

A mniši prosí: „Zmoudři, dítě dej,

než jako třtinu dnes snad Bůh tě zláme,

už nezléčí tě ani čaroděj,

my pro Boha tvé dítě dochováme,

by prospívalo na těle i duchu,

ne v kacířské té země ďáblím duchu!“

„Jak?“ křikla žena! „Bože věčný, mluv,

zda věřiti lze černých lotrů zvaní,

již přiběhli k nám smečkou divých psův

jen k české země mstnému rozsápání,

ne, nedám dítě, duše ta mi drahá!...“

A nadarmo mnich po kořisti sahá.

„Když nedáš volně, vezmem násilím!“

Však žena brání se, jak pouště lvice

a v ruce bije mnichy, spílá jim,

ti marně vzít chtí dítě do třetice;

vždy ustat všem; vzdor ženin strach jim seje

krev v rýhy úšklebného obličeje.

Sám Michna otcům na pomoc se zved’

a spěchal náruč otevříti ženě,

v tom její obličej jak stěna zbled’,

a pod podušku sáhla neprodleně

a v dítka hruď, kam slzy její kanou,

hrot břitké dýky vetkla jednou ránou.

Pak synka zlíbala snad tisíckrát

a zasténala, mír však lesk’ se v tváři:

„Ó žertvo zlob, ó vrchole všech ztrát,

jsi zachráněn! Tam v ráje svatozáři

zas shledáme se!... A teď šťastna zhynu;

vždyť zachovala jsem tě Hospodinu!“

I strne Michna, strne dráb i kněz

a žena vášnivě jim dýkou hrozí:

„Své dítě hříchu zhostila jsem dnes,

v němž vámi, lotři, vlákáni jsou mnozí,

jež drahou vlast jste odučili znáti

a ,kacíře‘, své otce proklínati.

Má mysl stíhala vás tu i tam

a duše má vás v hloubku pekla klela –

ne zrádcem vlasti, rekem synka mám,

dnes nad ním vítězně jsem zaslzela.

Teď svažte mě a veďte na popravu

a za vraždu mi pyšnou srazte hlavu.

Nuž rychle přec, vezme vám mě Bůh,

už zraky moje obestírá mdloba...“

A klesá žena; splatila svůj dluh...

Dvě mrtvoly zří v síni mniši oba –

a k podpálení tvrze na sesutí

své dráby Michna karabáčem nutí.