Žena husitská.

Na západě již rudá zář pochovává den

a rudou září vršek s kapličkou osvětlen;

v kapličce před oltářem tu žena poklekla

a ze srdce se modlíc ze srdce povzdechla.

„Otče náš na nebesích! moc převelkou ty máš,

dej sílu mužům našim, vlej chrabrost ve voj náš –

však velkým kdy, ó Pane! převelkým kdy náš hřích:

pak sám shlaď, Otče, rod náš – jen smrt ne od cizích!“...

A pode vrchem, na němž ta kaple k nebi ční,

tam boj se vlní krutý a ráz za rázem hřmí

a křižáků voj lítý, sotva byl ucouval,

se s novou zase silou ku předu dere dál.

„„Nuž boží bojovníci! Bůh neopustí svých;

tož za mnou, bratři, za mnou do řad nepřátelských!““ –

Tak starý volá Božeh, zas nadšeně zní zpěv

a blesk jak nebem bouřným, tak půdou rdí se krev.

A jako jarý jelen se vrhá Božeh v boj

a ve střed šiků cizích se řítí český voj

a s vichry hučí hromu hluk, nebem blesk jen plá

a zmatek v cizím voji – druh vražděn od druha.

Tu lítá bouře míjí, nepřátel prchá pluk,

již hvězda nebem svítí a utichá již hluk.

Husité zpěvem vzdavše dík, šetří raněné,

pak spánkem sílí ty údy znavené.

A měsíc nebem pluje, ku kapli vleče se

muž krví pobrocený – to starý Božeh je;

však sesuto půl kaple – „„Ó ženo, ženo má!

Či na smrt raněnému mi bouř tě urvala?““

A jak se ssutinami k oltáři bráti chce,

na stupních oltářových – bez duchu žena je;

tu krví pobrocený pokleká Božeh k ní

a líbá líce bledé a slza v oku dlí.

„„Má ženo, drahá ženo! hle Božeh, Božeh tvůj!

jsem těžce, na smrt raněn, již rány ovlažuj

a zastav proudy krve, ty proudy převřelé

a věz, že zahnány již ty roje vetřelé.““ –

I zadumá se žena – „Ach, nejsi-li jen duch,

pak veleben a chválen budiž všemocný Bůh!“

A slzami mu vlaží ty rány palčivé –

tu náhle temní zraky se jeho ohnivé...

„„Ha, slyš jen, ženo, slyš jen – neb mámí mne snad sluch?

jak z dálí nové roje – ach pomoziž nám Bůh! –

jak vrahů nové roje se valí, valí sem –

ach, ženo, ženo drahá... já blízek smrti jsem! – –

Již cítím sahat na mne poslední hodinu –

kdo povede, ach kdo teď v boj moji družinu? –

když matka v oulu zemře, roj pak se rozlétne...

ať nedozví se, ženo, můj roj o smrti mé...

Zde umírajícímu mně, ženo, přísahej,

že nikdo o tom nezví – a hned, hned pochovej

mou mrtvolu, byť teplou – mezi tím kamením...

a místo klaté neznač nižádným znamením!““...

– To řeknuv usnul na vždy a žena objala

naposled chotě svého – z krunýře vyzula

a teplé ještě tělo zakryla kamením – –

pak lesklý helm a pádný meč připla údům svým.

Však blíž a blíže hučí nepřátel divý ryk

a Husité se staví již v nový, chrabrý šik;

než, křižáků roj velký a je roj nezemdlen,

Husitů voj ach mdlý již – již s vrchu setlačen...

Tu – v střed se nepřátelský helm vrhá Božehův

a za ním skrovná četa husitských hrdinův –

a kraji den již vládne – již prchá nepřítel,

zanechav v kapli mnoho a mnoho mrtvých těl. –

A zlaté slunko pluje spanilým blankytem

i osvěcuje tiše tu pobrocenou zem –

kde voj, mdlý bojem, klečí a kde na kamení

tu mrtva leží žena – kde hrob bez znamení.