Žena – macecha.

Nešťastná ženo z národa,

jež nepěstíš své lásky květ

a dáváš rodné dítě své

cizáckým mlékem napájet.

Jen když chceš zahrát sobě hru,

jakbysi byla matkou též,

tu v náruč bereš dítě své

a v obdiv naň se zasměješ.

Však ženo, zlá to, zlá to hra,

na sázku jde tu stáří slast,

a mocný pud jest přírody,

jenž hříčkou tvou se nedá mást.

Až děcka sourozenci kdys

odrostše slávou pokvětou,

a v šedivý vlas matek svých

své věnce slávy zapletou:

Tu přijde tvé též pastorče

a trusky z věnců slávy své

ti vrhne kalných do očí,

že zrak ti – smysl pomine.

A když pak v smrti zápasu

své rámě po něm rozepneš

a zase jednou po čase

rtem bledým naň se usměješ:

Tu starou majíc v mysli hru,

tvé smutné hře se zasměje,

a v pozdní hlas tvých žehnání

svou kletbu kletby zakleje! –

Nešťastná ženo z národa,

jež nepěstíš své lásky květ

a dáváš rodné dítě své

cizáckým mlékem napájet.