Žena Pilátova.

Ven z nosítek svých záclon vznesla hrdou hlavu,

kde před chrámovou branou kolem Krista kupí

se nemocných a žáků rozvlněné tlupy.

Vzhléd' soucitný zrak jeho zpytavě k ní z davu.

Dnem nocí rozrušená myslí na postavu,

jíž bídní žehnají a mocní hanou tupí.

Chtěl cos jí říci?... Ví, čím srdce tajně úpí?...

V snách přišel k ní,... dlaň na skráň vložil ku pozdravu.

„Ty nejsi šťastna, dcero, ač tě šťastnou zovou,

že v přepychu se sluníš, sluhy máš a lázně,

a sama tajíš, každí den že bídou novou.

Tlíš na hnojišti v hnusu manželského lože,

a zoufale se hrozíc srdce pusté prázně,

již pozdě... z jitra zalkáš: „Spas mě, cizí Bože!“