ŽENA PODLOUDNÍKOVA

Les, hora ve tmě odpočívá,

po lese děsnou vítr zpívá.

U lesa v dolu chatka malá,

ji ve stín halí černá skála.

Komůrka chudá v malé chatce.

Tam dítě spí na prsou matce;

tak libě spí, tak volně dýše,

vždyť andělíček s nebes výše

libé mu šeptá pohádky.

Ten večer smutný tak a dlouhý!

mír s sebou nepřináší,

a srdce plno strachu, touhy

sen z oka matky plaší.

A dítě spí, tak jako v ráji,

a neví, jak se zachvívají

matčina ňadra, na nichž dřímá,

bol jaký věrné srdce jímá.

Ku dítku matička se kloní,

z bdělého oka slzu roní.

Tatíček nejde a noc čirá –

snad koulí zraněn v lese zmírá

otec – ubohý podloudník.

Ó chraň jej, Bože na nebesích!

Slyš prosbu ženy, matky!

Chraň, Pane, jej ve temných lesích,

by přišel zdráv do chatky!

Po nebi černé vlny – mraky.

V noc pustou upřela své zraky.

Les, hora ve tmě odpočívá,

po lese děsnou vítr zpívá.

Na okno tiskne vroucí čelo.

Slyš! co to v lesích zahučelo?

Teď zas, – a zas! – V horách vše nikne –

Jen větru kvil. – A žena vzkřikne.

To on! Ó dítě, otec tvůj! –

Ta noc tak děsná a tak dlouhá!

Zhasnula lampa, kol tma pouhá.

Ta noc snad vezme všecko, všecko!

Žal v srdci, na něm pláče děcko.

Ven letí, v chatce není stání.

S měsíce vítr mračna shání.

V les zírá – v srdci strachy steré.

Kdo se to houštím chvatně dere?

Co nese ve svém náručí?

Již blíží se – vstříc žena letí.

Ha! mrtvý jeho ve objetí.

Zaznělo vykřiknutí v dole,

a klesla žena ku mrtvole. –

Druh bledý dítě k sobě vine.

Bůh ví, jak také jednou zhyne. –

Nad podloudníkem žena v pláči.

Přes mraky černé měsíc kráčí

nad smutným lesa oudolím.

Ta noc tak dlouhá, děsná byla,

žal delší v srdci zůstavila! –