ŽENA SENECOVA.

Tak chodí sama Říma ulicemi,

ve šatu smutku zamyšlená, němá,

na ničem zájmu, účastenství nemá,

jde nevšímána, mlčky ctěna všemi,

Smrt cloní tvář jí svýma perutěma.

Je pravda, chotě svého milovala

přes všecky jeho zrady, lsti a spády,

své zvolna vadnout zřela bujné vnady

a sama opuštěná usýchala,

po boku když mu Nero hýřil mladý.

A léta míjela a ona chřadla, vadla,

co v Subuře kdes s Caesarem se bavil,

spád jednotvárných dnů ji sžeh a strávil,

až slední jiskra v jejím srdci zchladla.

Tak ona nudou, on se shonem znavil.

Až jednou přišel, v křeslo k ní si sednul.

„Slyš, Paulo, nechtěla bys umřít se mnou?

Svět celý ve propast se řítí temnou,

nač dále žít...“ Hlas chvěl se mu, on blednul,

tak toužebně jí ve tvář patřil jemnou.

„Jsme staří, já i On – znudění oba,

mně kynul, abych zmizel, rád bych žíly

si otevřel, však nemám dosti síly,

neb já se bojím smrti... hrozná doba!

Ty chtěla bys být se mnou v slední chvíli?

Jsem Pisonova spiknutí sloup pevný,

když myslí tak a chce – co říci mohu?

jsem souzen tím – mstiteli nechám bohu,

by soudil při mou... je to peníz levný,

za který za práh Styxu klást smím nohu.“ –

A ticho bylo v síni: „Teď víš o mně

za celý život po prvé jak dlouhý!

Jen k smrti jsem ti dobrý předmět touhy?“

Tak těžce vzdychnouc, odvětila skromně.

„Nuž, umřem’ spolu... nebyl sen přec pouhý

ten život s tebou... Příteli můj, rci mi,

kdy s Pavlem rozprávěl jsi naposledy?“ –

– „Co o Pavlu víš?“ on k ní pravil bledý.

– „Ten z Tharsu mudrc s tahy žulovými

mne první zaved’ v Galilejce sledy.

Pojď – jistě lehká smrt nám spolu bude...“

Dvě v peristylu vany postaveny

palácu mudrcova... Horké pěny

se valí z trub... trysk ručej krve rudé

z žil oboum, v zápěstí jež otevřeny.

A teplá voda řine se a splývá

s jich krví smíchána... „Jak, Paulo, je ti?“

– „Tak měkce, volno, tvojím ve objetí,

tak nebývalo...“ On se klidně dívá,

jak modrým nebem v dálku ptáci letí.

– „Nu, jedno, jakobychom byli spolu

kdy žili – aspoň spolu umíráme.

Již mlčíš?... Tiberu zřím břehy známé,

kde mladí žili jsme...“ „Ach, konec bolů...

Má Pavel pravdu? – Či zde všecko klame?...“

Jej našli mrtvého, po krátké chvíli

již vykrvácel... ona živá byla,

ji zachránili... strnulost však zbyla

jí v bledé tváři, jejíž profil bílý

ve stínech splýval, v nichž se duše skryla.

Tak chodí němá Říma ulicemi,

všem známá bledá vdova Senecova,

k ní v katakombách děl kdys temná slova

ten Pavel z Tharsu, výmluvný když němý...

I vzchopila se, chtěla žíti znova.

Však žila bez zájmu a bez úkoje,

stín katakomb jen živý, bledá, němá,

zem, nebe, svět víc pro ni půvab nemá,

a s kříže netekou jí těchy zdroje,

Smrt cloní tvář jí svýma perutěma...