ŽENA VOJÁKOVA.

V kavárně žhavo. K vedlejšímu stolu

se přihrnula rozjařená četa

hlučících lidí. Už je po půlnoci,

a černá káva bude epilogem

scén veselých, jež improvisovali

ti lidé při víně kdes v kabaretu.

A ženy mají rozpálené tváře,

vlas uvolněný, blýskající oči,

a muži, zmožení už pitím, kouřem,

sil napětím jen tak tak napodobí

veselí divokého smích a gesta.

Ta jedna černá bakchantka je zvláště

v rozmaru bujném, pohledy i slovy

burcuje sežloutlé a zmdlelé samce

i po ženách se rozhlíží a zkoumá,

zda která z nich jí vyrovná se ještě.

– My polovdovy – naši muži v poli – –

– dost peněz – žijme, dokud žíti můžem,

– proč nevyvádět – kdo ví kde a jak si

muž oslazuje svoje polovdovství – – –

– jsem jeptiškou snad? Může přijít nemoc,

a máme po všem – – – oči jí jen hoří

a přitemnělé líce broskví planou

a zoubky vykukují z rudých retů,

jak hledaly by, kam se vpít a zatknout.

Já zatím čtu zde zprávy z mrazných Karpat,

o tuhých strázních, metelicích, srážkách,

a vidím vojáka, jak s puškou šplhá

se po úbočí, po němž koule prší,

a na svou ženu myslí v dálné Vídni,

na černou žhavou krasavici svoji – – –

a neví, Život že řve po životě,

že předjarní noc vlevá v nervy touhy,

že tělo ženské hladoví a smyslem

jejího žití muž je, ne muž-voják,

jenž po Karpatech do vrchu se škrábe,

muž vůbec, muž, jenž chtivě po ní sáhne,

kus pomíjejitelné krásy urve,

kus Věčnosti dá cítit její duši,

té duši bědné, povrchní a mělké,

v níž za bílého dne ve všedním žití

prázdnota pláče, chví se nejistota

a straší pocit studeného zmaru.