ŽENA.

I kdyby řekla vše a vyzpovídala

se ze všech hříšků a hříchů –

desetkrát horší je, než by ti přiznala

zkrušena v půlnočním tichu:

půl pravdy, celá lež – tak mluví zásadně

ten rozčísnutý jazyk hadí;

půl světa sneseš jí – a ona příkladně

tě prodá, zahodí, zradí;

klam jest jí potřebou a dýše šalbou, lstí,

lhouc dětsky naivitu,

jde pudem samičky za každou podlostí

bez rozvahy a citu;

že bílá křídla má – mníš, milý příteli?

Věz, že je nejraděj plouží

po cestě blátivé, v prachu je popelí,

a smáčí v špinavé louži –

a při tom, pokrytec, ví, že má masku nést

čestnosti, studu, bontonu –

tož soudem nejkrutším ty stíhá, jejichž čest

octne se v lidských hub shonu...

Desetkrát lepší je, nežli si myslíš pak,

když mníš, žes poznal ji cele –

za hlasem nitra jdouc vzletí až do oblak

bílá a zářící skvěle,

a není bolesti, muk, trýzně, odsudků,

jichž neznala by nésti

za trochu světlých chvil bez mračných zármutků,

na zákmit plachého štěstí,

a potom světa soud, bohatství, rodina

i společenské postavení,

vše, k čemu touha žen se ráda připíná –

jí rázem ničím není,

tak prostě všeho se a samozřejmě vzdá

a diví se, když kdo se tomu diví:

je tichou hrdinkou, jež pro své činy má

jen úsměv shovívavý, tklivý –

desetkrát horší je, než vše, co přizná ti,

jak přistižené děcko –

desetkrát lepší je, než můžeš přiznati,

chtě soudit ji za to všecko.