Žena

Když jsem Tě po prvé viděl,

vzdechl jsem: Jaká je krásná!

Když jsem Tě za ruce držel,

hořela’s: makový květ!

A bývala’s kamelijí

bledou i rudou.

Však nejraději tam venku

za léta v naší zemi

šípkem jsi kvetla i zrála:

bez trní nebyla růže!

Ale ať den byl, ať noc,

slunce, měsíc a hvězdy,

vzdychal jsem: Jaká je krásná!

Bůh mi dal, že jsem Tě viděl

u prsu s dítětem bdít,

ukolébavku zpívat.

Bůh mi dal, že jsem Tě viděl

se slunce východem vstát,

s chorálem ptáků zpívat.

Nikdy jsi, má milá, nezpívala,

den boží nikdy tak nevítala.

Bůh mi dal, že jsem Tě viděl,

Tvou hlavu tmavou a tu hlavu zlatou:

hvězdu i slunce!

S dítětem v náručí za jitřní zoře

na kouli zemské jsi stála,

rozkvétala, rozkvétala.

K propastem vesmírným, bezdným vodám

pyšně jsem děl:

Co mezi nebem a zemí

může být krásnějšího?

Proč tedy,

proč tedy, ženo smutná,

v té chvíli, kdy bolest a utrpení

sžehlo Tvé srdce a spaluje oči,

proč na mne hledíš?

Duše je jako spálený sad.

Ohořelé jsou růže.

Proč ale Ty,

jak poražený strom smutná,

jsi dnes, ach, dnes!

nejkrásnější!