Žena.

Co tvoje nevěsta, ve vlasech bílou růži,

hrdější královny na tebe, ty můj muži,

jsem s tebou k oltáři šla v slunce zlatém plání; –

tvůj ret se usmíval, mé oko slzou vláhlo,

ty’s pevně šel jak muž, mně slabé dívce táhlo

cos jako bolest duší rozechvěnou;

leč chvíli jen, ve slunce zlaté záři

jak ty já poklekla jsem pevně při oltáři

a slíbila ti věrnou býti ženou

dnes, zítra, v dobru, zlu a do skonání.

Co tvoje žena v radosti i bolu

já s tebou šla, – my oba věrně spolu

tou cestou, která sklonila se srázem;

nám vítr ve tvář dul a chleb nám rostl tvrdý,

já měla pro vše žert a ty jsi byl muž hrdý,

až přec tvůj váhal krok a hasly tvoje zraky.

Já sama plakala, však s tebou na potkání

na líci tvé byl mrak, a na mé usmívání –

nám vítr ve tvář dul a my se chvěli mrazem,

však svoji byli jsme přes slunce svit i mraky.

Dnes svatební náš den, – vzpomínám roků běhu;

v tvou utýranou tvář, mně ve vlas navál sněhu

vichr, jenž dávno již svatební sedral růži –

Tvá duše sterou mukou rozjízvena,

ty’s jako děcko teď, – já matka ti, ne žena, –

jak churav, sláb tu ležíš k nepoznání –

Šla naše cesta v sráz, nám nohy sdralo hloží,

lidé nám cizinou a v dáli pomoc boží!

Dnes svatební náš den – viz slunka zlaté plání:

my slíbili si věrnost do skonání –

usměj se na mne přec, – jen ještě dnes, můj muži!