ŽENA.

Kdy opiju náruč svou konečně ženou

dávno a dávno už ode mne vytouženou,

ženou plnou slunce, která jest podivná síla,

jíž by se v mém srdci věčná jara rozsvítila.

Ta bytost škádlivá, drzá a nemorální,

půl zvíře a půl příroda, ostatek milování.

Osůbka bez budoucnosti, s jedinou touhou

učinit každou noc nesmírně, nesmírně dlouhou.

Osůbka s naivním srdcem, osůbka s zlatými vlasy,

osůbka šťastná a mladá, osůbka barbarské raçy,

která by pro mne vším byla, létem když zima je kolem,

radostí v bolesti a v radosti bolem.