Žena.

Mám dlužníky po celém světě.

Jednomu dala jsem úsměv

a jinému pohled, když prosil

a oči své slzami rosil.

A jiným zas dobrá slova,

by uvěřili znova

v krásu příštích dnů.

Co krásných jsem vlíbala snů

a jaká nádherná dala jsem rána!

A přece jdu životem zneuznána

a nejsem tím, o čem duch můj snil:

družkou stříbrných chvil –

jeho květem i plodem,

rovnou mu duchem i rodem.

Za co ta kletba osudu mého?

Stokrát vždy dávám víc,

než budu brát.

Mne každý jen pomiluje

a nikdo nemá mne rád,

rád duši mou a vše to zázračné,

čím dovedla bych k nejvyšším cílům vést

a k největším slastem rozechvívat.

Mám dlužníky po celém světě.

Keře mé bohatě u cesty kvetou,

chtivým jen rukám padají v plen.

Plním je, sytím, stínem svým dařím,

a můj vlastní zázračný sen,

za nímž jíti se snažím,

zůstává nesplněn.