ŽENA.

Půl roku od té uplynulo chvíle,

co od oltáře odvedl ji sobě.

Ruch města čas jí krátil v zimní době,

teď jaro tráví v rozkošné své ville,

kde dost má všeho, co jen srdce ráčí;

ba kouzelná je malá její říš:

dnes přání pouze projeviti stačí –

a vyplněné spatří zítra již.

A přece, co je štěstí, neví snad

ta bohatá a krásná mladá paní.

Muž její vážen jest a má ji rád –

a přece často, s polibkem když sklání

se k jejím rtíkům, hrůzou zachvěje se

a vidina se před zrakem jí šine.

Ten přelud všude líce svoje siné

jí zjevuje: i v bujném, šumném plese,

když závratný vír tance unáší ji,

i v šerém chrámě před kříže když dřevem

se sklání v pokoře a shýbá šíji,

když na znavená víčka sen se snáší,

i polibkem když slunce stíny plaší

a mladý den se budí ptáčat zpěvem.

Tak přelud ten se stále v duši vkrádá –

a přec, když zmizel, truchlí paní mladá;

vždyť vidinou tou bledá tvář je muže,

jenž první líbal jejich líček růže,

jenž první zasvětil ji v služby nové

té moci, která světu Láskou slove.